Dědička Chaosu

Kapitola 1. - Hřmění

Nikdy nemívám sny nebo jsem je alespoň nikdy neměla. Jediné, co se mi objevuje ve spaní je silná bouřka a temné mraky. Chlad a uklidňující studené padající kapky deště. Něco mě k nim vždycky táhlo, nějaké zvláštní vnitřní spojení...domnívám se, že je to něco z minulosti, ale nemůžu si nic vybavit. Dneska to ovšem bylo jiné.

Jakmile jsem zavřela oči, zjevil se mi známý obraz bouřky a deště. Jenže na rozdíl od poklidného snění při zvuku padajících kapek, mi při každém zahřmění a blýsknutí začala hlavou prostupovat intenzivní bolest, která byla s každou minutou sílící bouřky víc a víc k nevydržení. Jakoby mi někdo vypaloval nerv po nervu silnými elektrickými výboji a pak tam ještě zabodával malé ostré jehličky. Snažila jsem se otevřít oči, pohnout se, jakkoliv zabránit té bolesti, ale nešlo to. Byla jsem uvězněna v tomto mučivém snu, který byl na mé poměry až moc reálný.

Zahřmění a opětné zesílení bolesti... cítila jsem, jak mi z uší, nosu i úst tečou pramínky rudé tekutiny

... další zahřmění...

Pocit, jakoby se vám měl mozek rozstřelit na několik kousků...z očí mi tekly slané slzy, které mi zmáčely tváře, ale já stále nemohla procitnout.

Prosím, prosím, ať to už skončí, prosila jsem v duchu, křičela jsem, ale bylo to pouze v mé hlavě. Mé rty bohužel neopustil ani hlásek. Celé tělo se mi třáslo, polito studeným potem smíchaným s krví.

...Zahřmění...

Tentokrát se mi uvolnily ruce a ve strašlivé křeči se obrátily nepřirozeným úhlem, tělem mi projel zvláštní příval elektřiny a ruce se s křupnutím vrátily do normální polohy. Tak takhle tady umřu, po tak dlouhé době mě zlomí sen?

...Další zahřmění...

Vytřeštila jsem oči a zamžourala do tmy. Pokusila jsem se zvednout do kleku a při tom pohybu jsem se musela rychle chytit rukama za hlavu. Mé hrdlo opustil srdcervoucí výkřik, až jsem cítila tu nárazovou tlakovou vlnu vycházející z mých rukou, která začala otřásat celou celou a pravděpodobně i celkově touto budovou. Stále jsem křičela a plakala tou bolestí, jež mi stále tkvěla v hlavě a elektřinou, po níž zbyla pouze temnota s prázdnotou v mém těle.

Netrvalo dlouho a i přes hučení krve v uších jsem zaslechla ohlušující poplach a zmatené pobíhání stráží nahoře v chodbě. Byla jsem téměř jako v transu. Slyšela jsem jako z dálky jak na sebe stráže pokřikují v nevědomí, co se tu vlastně děje, zatímco já tu pomalu umírala.

Z toho všeho jsem se najednou začala cítit šíleně vyčerpaně, ruce jsem spustila podél těla a zhroutila se na studenou zem. Zemětřesení v tu ránu utichlo a budova se přestala otřásat. Následoval poslední výkřik, pak už si jen pamatuju otevření malých dvířek vedoucích do cely nahoře na stropě, ze kterých vykoukl povědomý obličej mladého strážce s oříškovými vlasy. Před očima mi zčernalo a já se ponořila do lákavé a uklidňující temnoty.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Pro dnešek trošku kratší kapitola, pokusím se si najít čas a vydávat pravidelněji...tak snad se mi to povede 😇😉

Micky 😀