Dědička Chaosu

Kapitola 2. - Sen

Jakmile jsem se probudila a posadila se, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Kolem mě bylo světlo, slunce a čistý vzduch. Chápete to...prostě světlo! Zhluboka jsem se nadechla a nasála do plic něco, co jsem ode dne, kdy jsem se ocitla v té cele, necítila. Věděla jsem, že to není skutečné, i když větší část v mé hlavě si přála, aby bylo. ...Světlo... tak dlouho jsem chtěla vidět cokoliv jiného než tmu a i když to je jen výplodem mé fantazie, byl to tak skvělý pocit.

Vzpomínky na minulý sen a na to, co po něm následovalo, jakoby na chvíli odvál vítr a já se cítila bezstarostně a hlavně svobodně. Konečně jsem se postavila a rozhlédla se kolem. Přede mnou stál nádherný a majestátný zámek. Měl přes dvacet metrů na výšku a rozlohou zabíral většinu rozlehlé pláně na mírně vyvýšeném kopci. Vedla z něj cesta, která propojovala obrovský palác s rozrůstajícím se městem pod ním. Malé skromné domy, ale i drahé a honosné vily, to vše bylo možno na první pohled spatřit.

Otočila jsem se zpět k bráně tyčící se před palácem. Oblouk vysoký deset metrů vytesaný z čirého, ale dost pevného druhu křišťálu zapadal do mohutné hradby ze stejného materiálu. Byl to dechberoucí pohled. Vykročila jsem směrem k zámku a stále se poohlížela kolem. Stavba zdobená zlatem, křišťálem, diamanty a jiným drahým kamením byla jako z nějaké pohádky a vlastně ještě lepší. Natáhla jsem ruce a špičkami zničených prstů se dotkla křišťálové brány. Byla skutečná. Akorát mě maličko zklamalo, že v ní nebyl vidět můj odraz, což dokazovalo, že je to vše na sto procent jen sen.

„Nádherná, že ano?" vyrušil mě z přemýšlení laskavý hlas. Polekaně jsem se otočila a spatřila postarší dámu. Tmavé pramínky vlasů vystřídávaly stříbrné a kolem očí se jí tvořily malé vrásky od smíchu. Samotné oči ovšem měla pomněnkově modré se zlatým lemováním a blýskaly se v nich jiskřičky radosti. „Ehm...vy mě vidíte?" zeptala jsem se nesměle a trochu zmateně. Myslela jsem, že mě nikdo neuvidí. Žena přikývla a ladně přistoupila o pár kroků ke mně. Něco na ní mi připadalo známé, byla mi povědomá, ale nevím proč.

„Proč je zde tento nápis?" optala jsem se, jakmile mé prsty přejely po vyrytých znacích, které překrývaly dvě obrovská široká křídla, jimiž se vstupovalo do zámeckých zahrad vedoucích až k prostorům paláce. „Co znamená?" Lehce se pousmála, ale její pohled byl smutný a lítostivý.

Nadechla se a spustila: „Ten nápis, po kterém přejíždíš prsty je něco jako přání, modlitba nebo spíš naděje. Psáno ve starém jazyce - Ŝi revenos hejmen - v překladu znamená: přijde domů, neboli jednou se vrátí. Nechali ho tam vyrýt král s královnou po jedné tragické noci. Věřili, že možná jednou jejich dítě přijde zpět, že někde nezemřelo. Až se tak stane, nápis se rozzáří a jejich dědic usedne na trůn jako vládce této země." Postarší žena se zasnila a po tváři jí stekla slza. Sepjala ruce, které následně vztáhla k nebi. Pak je zas svěsila podél těla. „Uplynuly roky od zmizení, ale nikdo v této zemi neztrácel naději a to ani dnes. Těch pár obyvatel, kteří tu bydlí, stále věří, že se jednoho dne vrátí." Zakončila své vyprávění. Bylo mi jich líto. Sama naději nepřikládám velkou váhu, protože dostat se z té věznice by byl zázrak. Než jsem se stačila zeptat na něco dalšího, dáma zmizela a s ní i palác, brána, domky a nakonec jsem se i já propadala do tmy.

Opatrně jsem otevřela oči a přemírou světla je zase rychle zavřela. Zkusila jsem to znovu a tentokrát je nechala otevřené. Snažila jsem se pohnout, ale byla jsem připoutána ke stěně cely řetězy, které zachrastily při sebemenším pohybu. Otevřenými dveřmi dovnitř proudilo světlo.

„Je vzhůru!" křikl někdo z rohu cely