Victuuri (CZ) - Dreams that Bring Despair

Dreams that Bring Despair.

Vyhrál jsem Grand Prix.

Co by měl dělat člověk, který zvítězí? Slavit? Seděl jsem v naší restauraci, kolem mne mnoho zvuků slévajících se v jeden nerozeznatelný hluk, třeba šelest spousty hovorů či několikanásobný smích. Všichni oslavovali, připíjeli si na mou výhru. Proč se cizí lidé radují z úspěchu někoho jiného? Dává to smysl? Já, ač ten, jež bych měl slavit nejvíc, jsem stejně měl jen chuť prostě si nazout brusle a jít se postavit na tichý, chladný led, zmizet z této přeplněné, až příliš živé místnosti.

Navíc, nebyla to úplně tak má výhra. Ten, jež se o ni přičinil nejvíc, v místnosti chyběl.

„Podívejte, sněží!" zvolala najednou Minako a většina přítomných se obrátila k prosklené terase.

Celý dnešní den byla obloha šedá, jako by se snažila zvěstovat velkou bouři. Pokud byste na chvíli zapomněli, že se za onou hustou vrstvou mračen stále skrývá modrá obloha, lehce by vás to svedlo k melancholickému rozjímání. Ale teď, když se z té šedivé vrstvy na nebi začaly snášet kousky třpytících se běloučkých smítek, jako by protrhly beznaděj a přinášely k nám, na zem, naději. A tam, dopadaly na ramena muže, bez něhož bych dnes nebyl nejspíš ničím jiným, než bezútěšným klubíčkem, schouleným pod svou peřinou, litujíc všech svých snů, kterým jsem dal sbohem.

„Tam venku, v té zimě, to je Victor?" zaslechl jsem některou z osob oslavujících můj úspěch.

Minako do mě strčila loktem. „Yuuri, běž pro něj, přece tam nebude stát v tom počasí."

Zvedl jsem se a vydal za ním, což jsem měl v plánu i bez pobídnutí, hned od chvíle, co jsem jej tam spatřil.

„Ah, Yuuri," otočil se Victor mým směrem, když jsem otevřel dveře vedoucí za ním ven, a z jeho úst se při zvuku mého jména vylinul obláček horké vlhkosti, jež se v okolním chladnu ihned rozplynul. „Konečně začalo sněžit."

Zůstal jsem v otevřených dveřích, aby alespoň má záda zůstala uchráněna v teplé, hlučné místnosti. „Proto bys neměl stát tady v té zimě. Pojď dovnitř."

Victor několikrát přikývl, až nadšeně. „Ale zavři na chvilku."

„Cože? Proč?" Jeho pokyn nedával smysl vzhledem k tomu, co jsem mu zrovna pověděl.

„No, tak už to udělej."

Mírně zmateně jsem však poslechl, vyšel na terasu úplně a nechal prosklené dveře zacvaknout. S oním klapnutím všechny hlasy a zvuky z oslavy utichly a my, jako bysme se najednou ocitli někde úplně jinde, než v našem hotelu. Jako v mrazivé, osamělé pustině, kde se i dosedání vloček dalo poslouchat.

„Slyšíš to?" hlas Victora zněl až agresivně ostře v tomto náhle vzniklém, hlubokém tichu.

Jo, začínají mi cvakat zuby, jestli myslíš tohle. „Neslyším vůbec nic,"

„Přesně tak." Zazářily mu oči a on se ode mě odvrátil k nebi, jež sypalo jiskřivé ornamenty z miniaturních ledových krystalků.

„Je hrozná zima," písmenko ‚r' jsem nechtíc procedil několikrát, díky samovolnému pohybu mých čelistí, který jsem nedokázal zastavit. Můj otužilý společník to zaregistroval. Jak by taky ne, po všech těch měsících, co mě zkoumal do každičké podrobnosti.

„Dej to sem, Yuuri." Natáhl se a něco po mně chtěl. Uvědomil jsem si, že najednou držím v rukou jeho lesklou, stříbrnou bundu. Kdy jsem ji vzal? Bezmyšlenkovitě jsem mu ji nabídl, ale on místo, aby si ji převzal, mě chytil za paži a přitáhl si mě do objetí. Svou bundu mi pak přehodil přes záda a zmáčkl mě k sobě.