Pohled Kim Nam Joon
"Jiné! Co se stalo?!" Vyhrknul jsem ze sebe a okamžitě se rozeběhl k němu. Sklouzl jsem po zmrzlém sněhu a ocitl se na zemi, kde jsem zůstal sedět, protože jsem byl hned u nohou sklánějícího se Jina, který na mě koukal jak na zjevení. "Ano, jsem v pohodě.." spustil přiškrceným hlasem a snažil se zakrýt slzy kutálející se po jeho tvářích. "Proč pláčeš Jinie?" klekl jsem si a hlavu si podepřel rukama, které se náhle ocitly na Jinových kolenech. Od studeného sněhu mě hrozně zábl zadek, nohy i ruce, ale v tuhle chvíli mě to vůbec nezajímalo, protože můj kamarád měl potíže a já byl jediný, kdo mu teď může pomoct. "Je ti zima vstaň z tý ledový země!" přikázal mi, ale já jen zakroutil hlavou pro nesouhlas. Jin najednou vstal z malé houpačky a chytil mě za ruku. V ten moment jsem myslel, že se asi rozteču. Ve všech mých promrzlých částí těla jsem najednou cítil krásné teplo a asi jsem i trochu zčervenal. "Prosím tě pojď! Vrátíme se zpět do domu, stejně nás asi už kluci hledají." Vytáhl mě na promrzlé nohy a snažil se mě odtáhnout domů. "Počkej! Pořád si mi neřekl co se stalo!" Řekl jsem trochu zvýšeným hlasem, ale v očích bylo vidět, že mě to hrozně mrzí.