Jednodílovky

Sluncem zalité chvíle

Dívka sedící na invalidním vozíku se rozhlédla kolem. Byla přímo uprostřed louky. Bylo jaro, takže se všude kolem ní rojil hmyz a květiny krásně voněly. Ta vůně jí připomínala parfém její babičky, mírně přesládlý, ale přesto příjemný.
Máma ji sem dovezla, jako každou středu, a nechala ji o samotě. Tohle byla téměř jediná hodina v týdnu, kdy byla jen a pouze sama. Jindy kolem ní pobíhala spousta lidí. Zdravotní sestry, dobrovolní ošetřovatelé, členové rodiny a doktoři, kteří jí měřili tlak, zvedali jí nohy a různě do ní šťouchali, aniž by něco cítila. Ale teď ne. Tahle hodina patřila jen jí.
Dříve tu prostě jen sedávala. Nehybně, uprostřed louky, a nebo mámu poprosila, aby jí pomohla si lehnout na trávu. Po pár týdnech se ale začala pokoušet zvednout. Věděla, že je to nemožné, jen tak se ze dne na den stát zase normálně se pohybující holkou, ale zkoušela to. Postupně se snažila zbavit vší té tíhy, co jí jakoby ležela na nohou. Jako by to byla jen nějaká kláda, kterou by mohla jednoduše odstrčit.
A v posledních týdnech se jí opravdu zdálo, že malinko pohybovala konečky prstů na nohou, a měla z toho nesmírnou radost. Dnes se ale rozhodla k něčemu odvážnějšímu. Přejela ke kraji louky a sebrala dlouhou a silnou větev, která ležela na zemi u jednoho ze stromů, jež louku obklopovaly. Když se vrátila na své původní místo, tentokrát s větví v ruce, zabořila ji co nejhlouběji do země a vyzkoušela, jestli se nezlomí. Větev se zdála dostatečně pružná a tak se dívka přesunula k další části jejího plánu. Jakmile se o větev opřela co největší silou, pokusila se zvednout. Vyhoupla se nahoru, jak o tom přemýšlela už několik dní, a pokusila se udržet rovnováhu.
Ona stojí! Vážně se jí to podařilo!
Zaplavil ji vítězoslavný pocit a cítila se jako vítěz té nejvýznamnější bitvy. Bitvy s ní samotnou. Ten pocit byl téměř nepopsatelný...
Jenže pak se větev zlomila. Dívka přepadla dopředu a skončila na zemi, s tváří zabořenou v trávě a nohama zkroucenýma v nepřirozeném úhlu. Na chvíli se poddala beznaději, jež zahalovala její mysl jako bouřkové mraky zahalují krajinu pod sebou při bouřce. Nikdy to nedokáže. A jestli ano, už nikdy to nebude takové, jako to bývalo...
Náhle jí na mysli ale vytanul obraz jí samotné, jak se opírá o větev a stojí. Stojí na vlastních nohou, jen s pomocí kusu dřeva... A beznaděj začala ustupovat, vysvitlo slunce.
Dokáže to. Jednoho dne se postaví na vlastní nohy, bude chodit naprosto stabilně a bez opory. Jedině když malinko zakolísá, ale potom u ní bude někdo, kdo by ji chytil.
Beznaděj se samozřejmě úplně nevytratila a dívka neměla jen samé sluncem zalité chvíle, ale když o čtyři roky později prošla v saténových, sněhobílých šatech uličkou za svým nastávajícím, stanula po jeho boku, utřela si slzy a zašeptala ,,Dokázala jsem to..."