Jednodílovky

afterlife

*Povídka obsahuje prvky z Nástrojů smrti od Cassandry Clare, ale nejsou pro příběh závratně důležité.*

Posadil jsem se na lavičku, kde obvykle sedávají pochmurní pozůstalí a přemítají nad mrtvými, kteří tu byli pochováni. Když jsem se rozhlédl kolem, neviděl jsem nikoho, jen mlhu tiše se plížící u země. Vypadalo to, jako by obtékala okolo náhrobků a poté se zase slévala dohromady, jako řeka obtékající okolo kamene. Docela jsem se divil, že tu nikdo není, jsou přeci dušičky. Pozůstalí by měli prokázat úctu svým mrtvým.
Je zvláštní, že tenhle hřbitov mi ani nenaháněl hrůzu. Většinou jsem odmítal na hřbitovy chodit, pokud to nebylo nezbytně nutné, protože ta celková atmosféra, kterou vyzařovaly, mě děsila. Ale tenhle ne. Byl něčím odlišný od těch ostatních, i když jsem nemohl přijít na to, čím. Další podivná věc byla, že jsem neviděl nic, kromě samotného hřbitova. Zbytek světa jako by byl skryt za hustou, bílošedou mlhou, skrze kterou nebylo nic vidět. Znovu jsem se postavil a prošel kolem dvou řad náhrobků k plotu. Mlha se ale ani tehdy nerozestoupila. Máchl jsem tedy rukou přes plot a odpovědí mi bylo velmi, velmi tlumené vykřiknutí. Rychle jsem ruku stáhl zpět. Co to bylo? Kdo to křičel?
Začal jsem couvat od plotu a narazil jsem na kamennou lavičku, o které bych přísahal, že tu před chvílí nebyla. A na ní někdo seděl. Postava shrbená, jako by na zádech nesla tíhu celého světa.
„Promiňte, kdo jste?" Zeptal jsem se.
Postava – žena – vzhlédla a podívala se mi do očí, takže jsem konečně spatřil její obličej. Podle shrbení jsem čekal, že bude stará, s šedými vlasy a kalnýma očima. Žena však byla krásná, krásná takovým temným způsobem. Měla téměř bílou pleť, ebenově černé vlasy a rudé rty, na kterých nebyla žádná rtěnka ani nic podobného, byly přírodně rudé. „Kdyby ses zamyslel, došlo by ti to, Jonathane. Přeci jen jsi býval velice chytrý. Tedy aspoň dost na to, abys obelstil většinu svých lidí."
Nechápavě jsem se na ni podíval. „O čem to mluvíte?"
Žena se ušklíbla. „Ach! Já zapomněla. Celý život jsi přeci strávil pod vlivem démoní krve, nemůžeš si nic pamatovat. Ale zamysli se, pamatuješ si cestu na tento hřbitov?"
Když jsem se zamyslel, vážně jsem si nevzpomínal na nic, kromě hřbitova. Připadal jsem si, jako by si se mnou někdo hrál. „Přestaňte, ať už děláte cokoliv, přestaňte! Jsem zmatený! Co se tady děje, kde to jsem?!"
„Jsi mrtvý, Jonathane."
„C-cože?"
„Slyšel jsi mě."
Už mi to začínalo docházet. „A vy jste... vy jste smrt?"
Žena se usmála. Dokonce i na jejím úsměvu bylo něco znepokojujícího. „Přesně tak."
Polkl jsem. „A kam půjdu? Do nebe, nebo do pekla?"
„V pekle jsi už byl, stal ses jeho vládcem. Peklo i nebe existuje v rámci vašeho světa. Tenhle svět je jiný. Nic jako peklo a nebe zde neexistuje. Přidělí ti tvůj vlastní kus světa a je pouze na tobě, jestli si z něj uděláš peklo, či nebe, jak říkáš ty. Ty jsi dostal tenhle hřbitov. Zacházej s ním, jak uznáš za vhodné."
Vzpomněl jsem si na křik, který jsem před chvílí slyšel.
„A co když hřbitov opustím?" Zeptal jsem se.
„Pokud budeš mít dost silnou vůli na to, abys to udělal, částečně se vrátíš do svého světa. Pokud ale celým tělem opustíš tento hřbitov, už se nebudeš smět vrátit. Zůstaneš uvězněn ve tvém světě, polohmotný a všude tě bude provázet křik."
Tak tohle je můj osud? Navěky bloudit sám, buď v jednom, nebo druhém světě?
Smrt se začala zvedat. „Každopádně já už musím jít, nejsi jediný mrtvý, kterému musím vysvětlit pravidla. Rozhoduj se moudře, výjimky neděláme." A pak byla pryč. Jako lusknutím prstů se rozplynula.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem zoufalý.
A tak jsem si sednul zpět na tu lavičku, kde obvykle sedávají pochmurní pozůstalí a přemítají nad mrtvými, kteří tu byli pochováni, a přemítal jsem nad sebou samým a nad tím, čím jsem si tohle zasloužil. Přeci jen jsem na to teď měl celou věčnost.