Jednodílovky

harmony

„Je mi to líto" ani „To bude v pořádku" mi nepřipadají dost dobré. Ne pro ni. Vždycky mi připadalo, že ona si zaslouží něco víc než ostatní. To protože ona je něco víc než ostatní. Je jiná, ale tím správným způsobem. Trochu milejší. Trochu snesitelnější.
A já teď sedím na její posteli a netuším, co říct. Objímá mě, což by pro mě za normálních okolností byl splněný sen. Ale ne dnes, ne takto. Hladím jí po zádech a kolíbáme se sem a tam, to je to nejlepší, na co se v tuhle chvíli zmůžu. Pokusím se promluvit.
„Já... vážně nevím, co říct, Harm. Můžu ti nějak pomoct?"
„Harmony je stejně stupidní jméno... ‚harmonie'? To vážně? Jo, teď jsem harmonie sama." zamumlá.
„Cože?" nechápu, proč o tom teď začíná.
„Celý je to stupidní, celej můj život, tahle situace, tahle rodina. Všechno... až na tebe. Zbyla jsi mi jen ty, Madison." Řekne už trochu víc nahlas a podívá se na mě.
Jsem trochu v rozpacích a uhnu pohledem. Nevím, co na to říct, a tak jí jen stisknu ruku. Má pravdu, vážně je to celé stupidní. Umřela jí máma a její nejlepší kamarádka ji nedokáže utěšit.
Stiskne mi ruku o něco pevněji a tou druhou mi začne kreslit malé kroužky na předloktí. Trochu mě to vykolejí a tak chvíli jen obě sedíme ve tmě, potichu, já zírajíc na její ruku. Posune ji trochu výš a mně přejede mráz po zádech. Naskočí mi husí kůže. V tu chvíli nesnáším svoje tělo za to, jak lehce reaguje. Jak lehce reaguje na ni.
Harmony mi položí ruku na zátylek a donutí mě se na ni podívat. Oči má ještě uplakané, ale stejně krásné. I ve tmě rozeznám ty malé šedé skvrnky v jejích jinak sytě modrých očích. Malovala jsem je tolikrát, že už je pro mě nemožné je zapomenout.
Přisune se ještě blíž, i když už jsem si nemyslela, že je to možné. Přitiskne své čelo na to moje a vydechne. Moje srdce buší jako o závod a já si pořád nejsem jistá, co se tu vlastně děje. Snažím se myslet racionálně, ale veškeré mé myšlenky zaměstnávají pravidelné kroužky na mé paži a ruka, která mě drží za zátylek tím nejjemnějším způsobem. A potom se rozplynou úplně, když se naše rty pomalu a jemně spojí.
Nevěřím tomu, tohle se neděje. Ne tady, ne teď, ne nám dvěma. Tohle je jiný vesmír, pouhý sen, ze kterého se probudím, když udělám moc prudký pohyb.

A taky že ano, s trhnutím se vynořím z říše snů a zjistím, že já a Harmony jsme usnuly v těsném, přátelském objetí. Její tvář je posetá rudými skvrnkami od pláče, ale její oči už nejsou tolik napuchlé. Ty oči s těmi malými šedými skvrnkami v jejích jinak sytě modrých očích. Ty, které jsem malovala tolikrát, že už je pro mě nemožné je zapomenout.