Příběh Thomase Riddlera

6.Závěr

„Thomasi..."Oslovila mě třídní učitelka. „Tak nakonec se to neobešlo bez čtyřky." Zklamaně jsem pohlédl k zemi a potom převzal od učitelky pololetní vysvědčení a předal jí růži.

 No, byla tam. Čtyřka. Věděl jsem, že ji dostanu, ale stále jsem tomu nevěřil. Všechen ten boj s učením byl k ničemu. Hned, jak jsem odešel ze školy, tak jsem jel na dědův pohřeb.

 Člověk by očekával, že bude pršet, ale místo toho mi svítilo slunce do tváře. Když jsem se setkal před hřbitovem s mámou, tak já, máma a pár lidí jsme čekali, až Charles zařídí nějaké úpravy, a tak něco.

 Právě přijela dědova příbuzná Jane. Už od pohledu se mi hnusila. Byla obézní a prolhaná. Naposledy, co jsem o ní slyšel bylo, že nepřijela na dědkovo narozeniny, protože podle ní děda není její děda a že by se měl stydět. Nakonec se to urovnalo, protože to své chování svedla na moji mámu, že jí prostě nemá ráda. Teď je tady a zpytuje svědomí za své předešlé chování. Ale i tak se neomluvila, prostě dělala jako by se nic tehdy nestalo.

Konečně nás pustili dovnitř. Máma mi dala do ruky růži. To už je dnes podruhé, co ji držím. Místnost byla malá a byla v ní nehorázná zima. Přede mnou byla rakev a v ní evidentně dědova tělesná schránka ve které žil celý svůj život. Položil jsem před rakev růži a šel se posadit do třetí řady.

 Máma,Charles, Jane, Jessie (dědova vnučka) a moje nevlastní sestra Kristy seděli v první řadě. Já seděl vedle své babičky a svého bratrance.

 Najednou se spustila hudba. Nějaká stará klasika. Už v tuhle chvíli všichni v první řadě vzlykali. Soucítil jsem s nimi. Cítil jsem jejich smutek v srdci.Sdílel jsem smutek všech v místnosti. Hned po skončení první písně ses pustila další. Hlas zpěvačky jsem poznal. Byla to Lucie Bílá. Bože! Ta písnička je příšerná. Hned co skončila, tak do místnosti přišla poměrně stará žena s brýlemi. Začala odříkávat proslov. Měl jsem z toho husí kůži po celém těle. 

Znal jsem dědu devět let, a přitom jsem o něm věděl, tak málo. Proslov skončil a paní odešla pryč. Spustila se poslední píseň. Píseň U nebeských bran. 

V tu chvíli došlo Kristy, že děda je pryč. Celou dobu si myslela, že je to vtip. Že děda se vrátí, ale teď zjistila, že dnes se s ním vidí naposledy ve svém životě a jediné, co jí zbylo jsou vzpomínky. Kristy brečela. Stejně tak i ostatní kolem mě. 

Jsi chlap Thomasi! Vzchop se! Nemůžu se tady rozbrečet. Marně se snažím polykat slzy, ale v mé hlavě se spouštějí samy od sebe vzpomínky na chvíle s dědou. Na jeho rady. Na jeho nadávky na Charlese. Na vtipné momenty...

 Tohle je místo, tohle je chvíle, kdy je čas se rozloučit. Ale loučení je strašně bolestivé. Člověk si uvědomí, že je něco pro něj důležité až když to zmizí. Asi to by teď mělo dojít Jane.

 Píseň skončila je konec. Rakev se pomalu spouštěla dolů. Až do doby, kdy úplně se nám všem ztratila z očí. Lidé z druhé a třetí řady si stoupli a všem v první řadě přály upřímnou soustrast. „Nebreč Thomasi! Kurva Z muž se!" říkám si v hlavě, ale když jsem přišel k mámě a popřál jí upřímnou soustrast, tak mi do hlavy vlezly všechny máminy vzpomínky na dědu a já se neudržel a rozplakal se. 

Na místě jsem se složil. Popřál jsem Charlesovi, který též předal své vzpomínky. Taková bolest! Ať už jsem měl rád Jane nebo ne, také jsem jí popřál upřímnou soustrast. Opět mi předala svou bolest. Cítím její výčitky svědomí za to, jak se tehdy chovala a strašně toho lituje. 

Jessie i Kristy mi také předaly svoji bolest. Ony byly poslední. Hned jsem vylezl ven z místnosti a srovnal si myšlenky.

 Cítil jsem bolest a žal úplně všech z první řady. Babička mi dala kapesník. „Utři si ty slzy." Řekla mi. „Cítil jsi to?" ptá se mě. Já se na ní podíval a přikývl. Babička se na mě podívala a řekla „Tohle je pravý smutek. Právě jsi pocítil něco, co někteří lidé v tvém věku nikdy nepochopí. Jsi ještě mladý, ale brzy si na tenhle pocit zvykneš. Je to smutek ostatních. Máš dar po mně Thomasi. Umíš vycítit, co člověk cítí uvnitř sebe." 

 V tu chvíli jsem si vzpomněl na Vánoce, když mi bylo devět let. Dal jsem Charlesovi knížku. Jednu ze svých prvních. Děda se smál a popíjel pivo na svém místě v kuchyni. Je to jedna z mála chvil, kdy se nehádal s Charlesem. „Napíšeš pro mě taky nějakou knížku?" ptal se mě děda. Já jsem mu řekl „Jasně dědku." Ale nikdy jsem mu ji nenapsal. Takže dědo, konečně ses dočkal! Doufám, že ses znovu shledal se svou ženou a rodinou. Dědo tohle je chvíle, kdy musím jít dál. Nemůžu být v depresích a být stále smutný. Takže měj se hezky a....

Sbohem Dědo....