Prolog

137 11 6
                                    

Na břehu moře stojí vysoká dívka. Dlouhé hnědé kudrnaté vlasy jí pročesává letní vánek. Rukama si pohrává s prstenem, jež obvykle nesundavá. Vychutnává si tu chvíli, kdy nemusí řešit každodenní problémy. Jen si tak stojí a sleduje západ slunce. Mhouří oči, slunce už se dotýká obzoru. Slyší kroky. Neotáčí se. Moc dobře ví, kdo to je. Stejně dobře ví, že jí neublíží. Osoba se zastavuje vedle ní. Je to dívce dobře známý muž. Oba se mlčky dívají do dáli na zapadající slunce. Toho už zbývá jen asi desetina. On otáčí dívku na sebe. Oba se teď drží za ruce. On si dívku přitáhne do polibku. ,,Už je pozdě. Pojď domů." řekl on. Dívka přikývla. Ruku v ruce vykročili k domku. ,,Dobrou noc." usmál se . ,,Víš, mě se ještě nechce spát..." řekla dívka a omotala mu ruce kolem krku. Políbili se a začali se pohybovat směrem ke dveřím její ložnice. Mezi polibky se navzájem svlékli a nakonec padli do peřin její postele...

Dívka se probudila jako první. Vymanila se z jeho objetí a zvedla se do sedu. Chvíly nechápavě koukala před sebe a pak spustila: ,,Klaus? Co TY tu děláš?!". Klaus se zadíval na svůj obraz a odvětil: ,,Maluju postmoderní vložky.". Dívka protočila oči v sloup a s hlasitým výdechem padla znovu do postele...

The Twilling Diaries I. Počátek   ❌Kde žijí příběhy. Začni objevovat