Hydřino špinavé tajemství (Marvel)

Prolog - 2 část

Valkiera:

Každý den i večer probíhal stejně. Vždy nějaký vědec otevřel můj pokoj, který k útočišti sloužil jenom jako zástěrka v prvních dnech mého pobytu zde, ale to jsem pochopila o pár dní později. Teď tomu neřeknu nijak jinak než vězení. Ovšem dnešní den byl něčím zvláštní. Něco mi říkalo, že dnešek všechno změní, ale jak? Proč jsem měla takový pocit, když všechno probíhalo stejně?
Probuzení.
Příchod mého učitele.
Výuka.
Přestávka.
Boj.
Experimentování.
Vždy mi nalhávali, že mi pomáhají.
Že mě zdokonalují, abych byla dokonalá. Abych jim mohla pomáhat v něčem velikém.
Bývala jsem naivní holčičkou, která tomu věřila, i přes všechen strach a bolest, která mnou cloumala, ochromovala mou mysl a přiváděla do temnoty a zpět vždy, když do mě zapíchly další injekci, či hadičku. Čím více jsem stárla, tím více jsem si na tu bolest začala zvykat. Přijímala jsem jí. Stala se součástí mého podělaného života. Součástí, které jsem se nemohla zbavit. Okovy, které jsem nemohla rozdrtit. A oni mi stále nalhávali, že mi pomáhají. A já se vždy jen ptala, proč?
Proč mi tohle děláte?
Chci jen domů!
Domov.., projelo mi to slovo hlavou. Co vlastně znamenalo? Říkají mi, že mí rodiče někdo zabil a oni se o mě postarali, lžou i v tomhle? Kde je vůbec můj domov? Kdo jsou mí rodiče? Nadále jsem seděla v rohu tmavé a chladné místnosti, kolena přitáhnutá až k bradě a nepřítomný pohled zabodnut kamsi do země. Můj neudržovaný vzhled ještě více podtrhlo místy krvavé fleky na oblečení od sebepoškozování. Jen v momentě, kdy jsem cítila bolest jsem opravdu věřila, že žiju. Že ještě stále dýchám, a že tohle je skutečnost a ne jen další z mnoha nočních mur, které mne doprovázely po celý život zde.
Únava na mé tělo doléhala čím dál více, ale nedokázala jsem zavřít oči a oddat se tomu neklidu, který by mě ve zlých snech pronásledoval. Nešlo to. Ten varovný pocit, že se něco stane, se mě držel jako zdejší stráže za mými paty, když mě někam doprovázeli. Ze stavu strnulosti mě vyrušil náhlý otřes, doprovázený padáním zanedbaného betonu ze stropu, ve kterém se začala objevovat větší a větší puklina, ze které se sypalo ještě více rozdroleného betonu, který začal padat k zemi a tím zhoršoval viditelnost už tak moc tmavé místnosti.
„Co..?“ rozkašlala jsem se z prachu, který se tu utvořil a do očí mi vyhrkly slzy, jak to štípalo. Skoro okamžitě jsem se dostala na vratké nohy, které byly ztuhlé od sezení, ale dokázala jsem je rozhýbat a tím se dostat ke dveřím, na které jsem přiložila své ruce a snažila se někoho zahlédnout a křičet. Srdce mi tlouklo tak splašeně, že bych se i vsadila, že bylo slyšet někam na druhou stranu chodby „Pomoc!“ vykřikla jsem o oktávku výš, když se všechno znova otřáslo a mou místnost to devastovalo ještě více.
„Prosím!!“ zakřičela jsem znova tou známou němčinou, která se to vždy ozývala, dlaně mi samy vylétly a začaly do dveří bušit, jako smyslů zbaveny.
Měla jsem strach. Být zasypaná sutí není vyhlídka, kterou jsem si celý život zde přála, nehodlala jsem takhle zemřít! Z ocelových dveří mi brzo začaly brnět ruce, ale ani tak jsem nepřestala. Ale vzápětí jsem byla sražena k zemi, když se objevilo větší zemětřesení, než doteď. Poslední, co jsem spatřila bylo to, když se strop začal děsně rychle rozbíjet a já instinktivně zavřela oči a čekala na nejhorší. Jaké je to po smrti? Ale nic nepřicházelo. Žádná bolest. Žádný chlad. Nic. Jen divné vrzání něčeho kovového. Opatrně jsem otevřela oči a dlaní opatrně setřela z obličeje prach a rozdrcený beton, který se mi tam usadil. Rozmrkala jsem to a zahleděla se nahoru s vytřeštěnýma očima, ve kterých se zračila obava, ale také úleva. Strop se sice rozpadl, ale beton byl evidentně kvalitnější, než jsem o něm smýšlela a byl vyztužen, podle odhadu, železnými trubky, které momentálně přidržovaly strop stále ve vzduchu.
Nepřemýšlela jsem, jak dlouho to ještě tak vydrží a s pár nádechy a s heky jsem se vyškrábala do podřepu, abych se mohla dostat ven, ale jediné, co jsem našla bylo něco, co už jen z dálky napodobovalo dříve pevné dveře, které momentálně byly zohýbané tak, že to pomalinku začalo připomínat ocelovou krychli. Zakašlala jsem z prachu, který se vznášel ve vzduchu, ale překvapivě rychle jsem se dohrabala až ke dveřím, které nepříjemně vrzaly a tím naznačovaly, že dlouho tíhu zdi nevydrží a zkroutí se ještě více. Musím se odtud dostat, myšlenka, která mi utkvěla v hlavě a poháněla mé pudy přežití, které naskočily a hnaly mou osobu dál.
Opatrně jsem si přidřepla u dveří, které byly u strany odchlíplé. Opatrně jsem na ně šáhla, ale hned ucukla a vytřeštěně se zahleděla na strop, který se zase o kousek posunul blíže. Zaklela jsem potichounku a opatrně dala jednu nohu ven, pak ruku i s ramenem, hlavu trochu položila na rameno, zatáhla jsem už tak hubené břicho a začala se protahovat přesně v momentě dalšího blbého otřesu, který mnou zatřásl, až jsem si nepříjemně poškrábala záda od zdi, jen jsem sykla. Na nic víc nebyl čas, protože strop začal padat, když trubka povolila a já rychle vytáhla půlku svého těla z místnosti a odkulila se stranou na chodbu, kde jsem skončila na zádech a vydýchávala to. Věděla jsem jediné, že jsem zde nemohla zůstat déle a tak jsem se, se syčením dostala na nohy, které jsem donutila do pomalého kroku a obezřetně jsem sledovala okolí.
Kde jsou všichni doktoři? Kde jsou vlastně všichni? Zamračila jsem se a raději jsem z kroku přešla do běhu.
Je tohle propustka ven?
Je tohle svoboda?
Budu volná?
Netušila jsem kam přesně jdu. Prostě jsem šla dál. Rovně. Dál a dál. Doprava. Tušila jsem, že jsem tu chodila často, ale najednou mi to přišlo děsivější a neznámější. Světla byla zázrak, a když se jedno konečně na stropě objevilo, tak jenom nepříjemně problikávalo, až jsem se musela dívat jinam, ale po většinu doby jsem běžela poslepu a po hmatu. Byl vážný zázrak, že jsem se někde nepřerazila, ale mé oči si naštěstí po chvilce přivykly na tmu a dokázala jsem vidět obrysy věcí, ale nikdo živý.
Evakuovali se? A nechali mě tu zemřít, nebo prostě zapomněli?
Zamračila jsem se. Ne ze znepokojivých myšlenek, ale ze zvuku, který mým uším neunikl. Byly to rychle se přibližující kroky. Bojový pud se okamžitě nahodil, po tolika letech cvičení to bylo automatický, ale i tak jsem se musela chvilku rozhodnout, zda ano či ne.
Co když je to nějaký doktor a… nenechá mě jít?! Ne! Jsem tak blízko útěku, nemohla jsem to nechat na náhodě, takže jsem s opatrností odbočila jinam, doufajíc, že jsem se vetřelce ztratila a v momentě, kdy jsem se otočila vzad jsem do něčeho prudce vrazila, až jsem udělala několik kroků zpátky a můj zadek se zblízka poznal z tamní zemí. Vydala jsem jakýsi nespecifický zvuk, podobný zamručení a zavrčení a poznání – odbočila jsem špatně! Jak se mi to mohlo stát?! Teď je pozdě, musela jsem něco udělat a tak jsem se vyšvihla na nohy.
Tvář se mi stáhla do zamračené, když jsem si povšimla dívky, která sebou hodila na zem jako já. Nevypadala jako doktor, ale co když to je jen kamufláž?
I ona, stejně mrštně možná i mrštněji, se vyhoupla na nohy, sic vypadala vyšší, i tak mi to nezabránilo v to, abych po ní jako první zaútočila. Mohla jsem jí obejít, ale něco mi říkalo, že nemůžu.
Nesmím.
Podnikla jsem hbitý výpad na její levou stranu, která často bývá nejzranitelnější, ale holčina se tomu snadně vyhnula a tentokrát na řadu přišla ona. Vykryla jsem její ránu, díky čemuž jsem se hned hbitě skrčila do přidřepu a nohou podnikla oblouček pod jejími nohy s úmyslem jí dostat k zemi. Podařilo se, ale holčina se na zádech moc nezdržela a díky rukou se odrazila zpátky na nohy. Podnikla jsem útok, který vykryla, pak zase ona a to jsem vykryla já, ale bylo to jen o fous. Tohle nikam nevedlo, byla jsem si tím jistá.
Soustředěně jsem se mračila a pravidelně dýchala. Necítila jsem se unaveně, byla jsem zvyklá, ale psychicky jsem na tom moc dobře nebyla. Musela jsem to ukončit. Nějak. Zaměřila jsem se na její pohyby. Pohybovala se strategicky, chytře, bylo vidět, že měla výcvik.
Byla tady stejně jako já?
Než jsem se nad tímhle stačila zapřemýšlet, vykopla jsem nohou přímo směrem do středu její hrudi a tím jí odhodila na stěnu, až to křuplo. Nechtěla jsem luštit, zda to měla na svědomí ona, nebo ta zeď a chtěla jsem jen vyběhnout pryč a utéct někam, kde mě nic z tohohle už nebude čekat. Byla jsem sotva dva metry od ní, kde seděla, dýchala jsem mělce a s roztřesenými kroky se chtěla vydat kolem, ale zničehonic se mé nohy ponořily do země, kam zapadly až po kotníky, což mělo za následek ztracení rovnováhy a já se sesunula k zemi i s překvapeným výkřikem.
Ozvala se rána a já ležela na zemi, kde jsem chvíli ležela díky otupěným a překvapeným reflexům, které se nedokázaly smířit s touhle věcí. Zamrkala jsem při snaze se zvednout, ale nohy mě odmítaly poslouchat. Oči se mi vyděšeně ještě více zvětšily a vydala jsem ze sebe vyděšený sten a snažila se vyndat nohy z té… Zaměřila jsem se na to.
Země?!
Ještě více jsem začala propadat panice, která zabraňovala v křičení. V krku se mi objevil knedlík a já vydávala jen chraptivé vzlyky, jak jsem se snažila uklidnit. Tohle musela být další z mnoha nočních můr.
Tohle nemohlo být reálné!
Jančit jsem přestala tehdy, kdy jsem zbystřila na pohybující stín přede mnou.
Byla to ta dívka. Zamračila jsem se na ní vyděšeně a díky tomu jsem přestala vzlykat a snažila se dostat nohy ven. Nešlo to.
Jak to?!
Načež se dívka zvedla a odcházela. Ne .. Ne .. Ne .. Ne! Nemohla mě tu takhle nechat, co si počnu?! Tyhle zdi můžou každou chvilkou spadnout. Po tváři mi stekla neposedná slza, kterou jsem si rychle setřela rukou, slyšela jsem pouze kroky, které se vzdalovaly. Byl to hnusný pocit. Měla jsem z tohohle strach.
Nejistotu.
Zároveň vztek.
Nechápala jsem, proč se takhle vůbec chovám. Konečně mi v krku povolilo a já propadla v krátký výkřik, když se kus ode mě zřítil strop. Takový, který připomíná uvězněné zvíře, které šílí z klece. Připadala jsem si… jak oni mě to učili? Liška. Ta, když je uvězněná, tak šílí a když je lapena, okusuje si část nohy, která je uvězněná.
Bála jsem se.
Propadala panice, která se každým vzdalujícím krokem zvyšovala, do doby, než vše utichlo. Ona je pryč. Nechala mě tu zemřít. Z jedné strany jsem si to zasloužila. Napadla jsem jí.
Země mi opět napověděla, že můj život končí zde, na tomhle místě, když se země zase otřásla, až se kusy zdiva odlepily a popadaly k zemi. Ucítila jsem dotek na lýtku, po kterém jsem sebou překvapeně škubla a vyjekla. Překvapení v mých modrých očí přímo zářilo, ale zároveň jsem jí tím pohledem děkovala a omlouvala zároveň.
Vrátila se pro mě.
Bylo to od ní šlechetné gesto. Sledovala jsem, jak mě pevněji uchopila za lýtko, kývla a já pochopila, o co se jedná. Nadechla jsem se a společně s ní škubla. Ucítila jsem, jak se noha pohnula a dohnalo mě to k malému úsměvu.
Neumřu!
Následovala ještě dvě škubnutí, než noha byla venku a já s ní spokojeně zahýbala s takovou úlevou, až jsem skoro zavrněla, nakonec jsem jen vydechla. Druhá noha šla o poznání lépe a netrvalo to tak dlouho a konečně jsem i jí měla venku.
Vyhrabala jsem na nohy a podívala se na ní s prostým děkuji v očích, než jsem se rozeběhla spolu s ní, dále do chodby. Přerývavě jsem dýchala, když už za námi bylo tolik uběhnutých metrů. Běh mi nedělal problém, zvyk je železná košile a mí učitelé tvrdě dbali na mé kondici. I běh se mezi ním vyskytoval. Byl každodenní součástí mého výcviku. Vytrvalost a běh, aby mé tělo bylo lepší zbraní s větší trvanlivostí. I přes chvály mě bili. Vždy, i když k tomu nebyl důvod. Ti sadističtí bastardi si to užívali a chovali se ke mně jako ke zvířeti. Jako k věci, kterou lze nahradit.
Ale já věc nebyla! Byla jsem… co jsem vlastně byla? Říkávali mi mnohými jmény, ale kdo doopravdy jsem? I tak jsem pociťovala pálení v plících a únavu v nohou, když jsem se musela po několikáté vyhnout něčemu spadlému či povalenému. Můj mozek ani nezaregistroval o co šlo. Vedl mě instinkt, který jasně udával kdy skočit a kdy se odrazit. Nepomáhalo k tomu ani občasné zemětřesení, které s námi pokaždé zatřáslo, až jsme museli zastavit a udržet se na nohách.
Co se to dělo?!
Mé myšlenky zabloudily k dívce. Netušila jsem ani kdo to byl, ale nebyl čas se ptát. Nebyl čas řešit nedůležité věci, jen jsem doufala, že ona ví, kam běžíme. Doufala jsem v to a následovala jí. Vlastně jsem neměla jinou možnost, jinak bych se ztratila ve spletitých chodeb tohohle Pekla. Prudce jsem zabrzdila, když to stejné udělala i dívka, která celou dobu běžela přede mnou. Skoro okamžitě jsem se dala do předklonu a chvilinku dávala oddych spalujícím plicím, která přímo křičela a pálila pro přestávku, kterou jsem jim dopřála. Narovnala jsem se a rozhlédla se po místě, kde jsme se zastavily.
Měla k tomu důvod nebo si chtěla taktéž oddechnout? Nasadila jsem jeden ze svých z mnoha zmatených výrazů a zahleděla se na ní s nevyřčenou otázkou v očích. Neměla jsem chuť ani myšlenky, že bych s ní promluvila. Bylo hodně reálné, že bych ze sebe dostala jenom sípot kvůli vyschlému krku. Z druhé strany chodby se ozval další hlasitý zvuk, jak se něco zřítilo a mou mysl to na nějakou dobu zaměstnalo, i když se nic dalšího neozvalo, pohlédla jsem zpět na dívku.
Nebyla tam.
Zamrkala jsem zmateně, ale jakýsi zvuk otevírání něčeho těžkého mě donutilo zvednout pohled výše. Tam jsem to zahlédla – dlouhý, poměrně zastaralý žebřík, se tyčil do výšky a na samém vrcholu se držela ona dívka a bojovala se zrezivělým otevíráním v podobě kulatého kola, kterému se rozhodně nechtělo spolupracovat. Přistoupila jsem o něco blíže k žebříku a zaklonila hlavu, abych na ní lépe viděla. Od, zatím bezejmenné dívčiny, se ozývalo několik slov. Smýšlela jsem o tom jako o slovu, protože jsem nerozuměla, co říkala. Podvědomě jsem usoudila, že šlo o nějakou nadávku, adresovanou zrezivělému kotouči.
Nedalo mi to. Netrpělivost a další zvuky padání něčeho těžkého mě donutily se chytnout žebříku a zdolávat jednu příčku za druhou, než jsem se k ní dostala. Opatrně, aby to nevypadalo, že jí chci znova napadnout, jsem na ní šáhla, aby se trochu posunula. Mou hlavou projela ostrá bolest, div, že jsem nespadla zpět na zem, ale bolest hned ustoupila a já jen zavrcením hlavy ze strany na stranu donutila mysl opět fungovat. Rukou jsem hned cukla směrem k sobě, ale svůj šok z náhlé bolesti jsem zamaskovala zaujatým pohledem na kolo. To nic nebylo, jen stres, uklidnila jsem se v mysli a donutila se na ní podívat, dokázala jsem si povšimnout něčeho v jejích očí, po tom dotyku. Nedůvěru?
Možná.
Překvapení?
To už je jistější.
Mé rty se stáhly do milého a uklidňujícího úsměvu, doufala jsem, že to tak vypadalo a vyzařoval trochu přátelsky. Byly jsme na stejné lodi, která se potápěla a jediná možnost přežít, byla spolupráce.
Podle toho, že se posunula, to znamenalo, že pochopila a já se hbitě vyšvihla vedle ní, až žebřík nešťastně zaúpěl. Uchopila jsem kolo z jedné strany a ona z té druhé a pevně jej stiskly. Víko jsme společně začaly otáčet podle směru hodinových ručiček. Šlo to velmi ztěžka. Vlastně naše spolupráce ani moc nepomáhala. Chvíli to vážně vypadalo, že je to k ničemu, ale náhle víko nepříjemně zaskřípalo a začalo se pomaličku podvolovat naší síle. Ještě maličko, dáme to! Utečeme a budeme moct na tuhle šílenost zapomenout! Rána! Víko praštilo o zem a my postupně vylezli ven, kde bylo…
Zarazila jsem se a mezi obočím se mi utvořilo malé V, když jsem se zamračila. Bylo to tu jiné, než tam dole. Dalo by se říci, že po těch letech tam dole i útulné. Seřazené stoly na kterých poblikávaly monitory, na stropě visely rozbité lustry, které jen taktak držely ve vzduchu a já se zarazila pohledem na dívčině. Už byl čas?
„Umm, děkuju ... za tamto dole…“ zamumlala jsem, nevědíc, co říci
„Žes mě tam nenechala a za to..“ odkašlala jsem si „Že jsem tě napadla..“ až při pohledu do její tváře mě cosi zaujalo. Vypadala zmateně a nechápavě. Co jsem řekla špatného? „V pohodě?“ její výraz se nezměnil, jen změnila polohu svého stání a i ona promluvila… Cože?
Mrtvý bod v komunikaci. Já nerozuměla jí a ona mě. Jak jsem to věděla? Podle jejího výrazu a následných gest. První gesto, kdy vytáhla obočí výše a výrazem naznačovala, že nerozumí, co jsem jí říkala. Přešlápla jsem z nohy na nohu a pokrčila bezradně rameny. Naštěstí jí došlo, že jsem plně neporozuměla jejímu snažení, pozvedla ruku a ukázala na své uši. Kývnutím jsem naznačila, že rozumím a pokračuje. Ukázala na pusu a řekla něco, co jsem čas od času zaslechla od nějakého vědce, ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Mluví jinak, došlo mi velice pozdě. Pootevřela jsem pusu do tvaru o i s beznadějně chápavým pohledem
„Mmm,“ zamručela jsem a vydechla. Co si počít?
Podívala jsem se na ruce a došlo mi, co před chvílí udělala i ona. Pozvedla ruce, kdy nejdříve ukázala na ní a pak na sebe
„My..“ říkala jsem u toho, řešení tohohle problému musel počkat a na mé tvrzení přišel i důkaz v podobě dalšího, teď silnějšího otřesu, kterým s námi vážně zamával.
Mé vyjeknutí bylo utlumené hlasitou ranou, jak se něco zbortilo blízko nás. Uskočila jsem a už jen to mě zachránilo od toho, aby ze mě byl mastný flek po tom, co na mé předešlé místo dopadl kus stropu.
Má hruď se divoce pohybovala a srdce jsem měla až v krku
„Honem!“ vykřikla jsem v němčině a chvilku počkala, jestli mě zareagovala a když jo, vyběhly jsme pryč.
Samovolně mě napadla otázka, jak je ještě možné, že to tu jakž takž drží, ale nechvalme dne před večeří. Zamračila jsem se, když jsem se musela vyhnout dalšímu spadlému kusu nábytku. Viděla jsem to… Bílé, oslepující světlo, které zářilo před námi. To byl cíl. Doufala jsem v to. Buď a nebo. Za sebou jsem slyšela pravidelné dopady nohou. Běžela za mnou, to bylo dobré..
Už jen chvíli! Cítila jsem další otřesy, které i mnou otřásly až do morku kostí a pak to nastalo. Celá stavba zahřměla, omítka popadala a tu následovalo zdivo a poté celé kusy zdí. Rozpadalo se to. Mé panenky se vyděšeně zúžily a ještě více jsem přidala do běhu, bylo to jen pár metrů a skočila jsem. Tvář mi ovanul příjemně chladivý vítr, který jsem doposud neznala. Bylo to tak příjemné, živé.. Cítila jsem se živě.
Náraz byl tak tvrdý, že mi to na malý moment vyrazilo dech a před očima se mi roztančily hvězdičky, všechno bylo rozmazané, ale dívčinu jsem neviděla ani tak. Koutkem oka jsem zaregistrovala jen jakousi rychlou šmouhu, která se na chvíli zastavila, pohlédla na mě a pak vyběhla…
Co to bylo?
Kam to běželo?
Kde je ta dívčina?
Popadala jsem ztěžka dech a prohnula se v zádech do podoby luku, jak moc bylo kamení, na které jsem dopadla nepříjemné. Věděla jsem jednu věc.
Byla jsem venku.
Sama.
A taktéž jsem se propadala temnotě.