Hydřino špinavé tajemství (Marvel)

2 kapitola

Sun:

Vyběhla jsem jako druhá v těsném závěsu té holky z té laboratoře. Neznala jsem ji, ale podle vybavení, které bylo i dole stejné jsem usoudila, že patřila k ‚nám‘.
Holka se vyhrnula ze dveří a já téměř taky, když mě zaujala ta místnost, kde jsme se vylouply doslova ze země.
Po zemi se válel nábytek, něco bylo úplně zničené, některé papíry byly roztrhané na kousky, jiné byly špinavé a nebo byly zcela v pořádku.
Mě ale zaujaly velké růžové desky, na nichž bylo napsáno azbukou a ještě jiným písmem „Projekty.“
Sklonila jsem se k němu a otevřela je. Shodou okolností jsem to otevřela tam, kde byla moje fotografie.
Vlastně to byl tenký stoh papírů, jemuž na první straně vévodila moje fotografie, když jsem byla mladší.
Nevěděla jsem, kolik mi je, takže jsem nemohla ani s určitostí říct, kolik let mi bylo na té fotografii, ale na samotné fotografování jsem si pamatovala dobře.
Postavili mě ve třídě ke stěně. Vyfotili z profilu, přímo a bylo to.
Jaképak copak.
Nalistovala jsem na konec mé části a hned za ním jsem viděla fotografii té holky, která teď byla venku. Ty ohnivě rudé vlasy bych nemohla přehlédnout. Začala jsem si oběma složkami listovat proklínala jsem se, protože všechno bylo anglicky, německy nebo tak nějak, a já neuměla ani jedním tímto jazykem. Veškerá moje konverzace s učiteli, vědci a trenéry se odehrávala jen v ruštině a pak tu byl ten podivný jazyk, který jsem považovala za svůj mateřský a kterým jsem vůbec nesměla mluvit, a zapomněla na čas.
Do reality mě vrátilo zpátky zemětřesení.
Vytrhla jsem papíry, které se týkaly nás obou a zasunula jsem je za pas svých roztrhaných, upnutých, černých kalhot a rychle běžela pryč.
Strop se začal bortit.
Kusy budov začaly padat okolo mě, zvedla se vlna prachu a mě začaly slzet oči. Začala jsem se dusit, kašlat a slzy mi tekly proudem.
Neviděla jsem na krok a pomalu se ztrácela. Snažila jsem se utíkat, ale zdálo se mi, že stále chodím v kruhu.
Z nedostatku kyslíku a plno prachu v plicích jsem se sesunula na kolena a lapala po dechu.
Nechtěla jsem se vzdát, ale už jsem neměla sílu.
Lehla jsem si na zem a nechala to být. Ať to dopadne jak chce.
Snažila jsem se udržet se vzhůru, ale vůbec to nešlo. Matně jsem zaznamenala nějakou osobu se sytě modrýma očima, u kterých mi přejel mráz po zádech.
Jako by mi viděl do duše.
Pak všechno polila tma.

Probudila jsem se na něčem kovovém a slyšela kolem sebe spoustu hlasů.
Pomalu jsem otevřela oči.
Ležela jsem na kovové desce, nad sebou nebe a kolem sebe spoustu lidí.
Zkusila jsem si rozpomenout, co se stalo, ale jakmile jsem začala namáhat hlavu, ta mi dala jasný signál, že opravdu teď na to nemá náladu.
S povzdechem jsem se zkusila posadit, když mě něco zatlačilo do žeber.
Levou rukou jsem se podepřela a pravou sáhla za pas, kde jsem nahmatala papíry, které jsem vytrhla těsně předtím, než to se mnou seklo…
„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se sama sebe nahlas.
Nějaká stará dáma s rancem na klíně se ke mně naklonila.
„Nějací dva chlapci v černých uniformách tě sem odnesli.“ Odpověděla mi rusky a já se trochu otočila za hlasem.  Nečekala jsem, že mi někdo odpoví. Vylekaně jsem se na ní podívala. Srdce jsem měla až v krku.
Ví, kdo jsem! Celé je to v háji!
„Jak se jmenuješ, srdíčko?“ ptala se mě dál a já si opravdu trochu oddechla.
Navíc, kdyby mě chtěla zabít, udělá to asi hned. A alespoň žádná jazyková bariéra jako mezi mnou a …
Vzpomněla jsem si na to děvče a v panice se rozhlédla kolem.
Kde je?
Pomalu jsem vstala, ignorovala jsem tu stařenku a hledala tu holku.
Jak jsem se dostala k okraji lodi, všimla jsem si, že před námi je jich dalších deset. Do jedné lodi, co jsem tak pozorovala na té naší se vešlo nejspíš sto až dvě stě lidí.
Soustřeď se! Soustřeď se!
Napomínala jsem se a znovu pátrala pohledem po Rudovlásce.
Vlastně jsem jí našla ihned.
Byla na druhém konci lodi a sklánělo se k ní několik lidí, z nichž jeden z nich měl bílý plášť.
Vědec? Hrklo ve mně, zrychlil se mi dech, ale skousla jsem to, zhluboka jsem se nadechla a vyšla směrem k té dívce.
Je tu hodně lidí, nemůže se nic stát. říkala jsem si v duchu a dál nereagovala na tázavý pohled té stařenky.
Klekla jsem si vedle té zrzky a chvíli čekala, co se stane. Byla ale při vědomí, čímž mi nepřímo udělala radost a trochu zmateně se dívala okolo. Muž v bílém plášti jí ale zakázal si sednout, nebo nedej bože rovnou vstát. Všimla jsem si, že jí sešíval hlavu.
Co se jí stalo?
„Ták, a už to bude dobrý. Až přistaneme, zajdi si na ambulanci, ať tě pro jistotu vyšetří pořádně.“  oznámil jí, taktéž rusky, ale já už věděla, že rusky nerozumí.
„Zajde tam.“ řekla jsem za ní. Víc slov nebylo potřeba.
Rudovláska si mě všimla až teď, překvapeně se na mě podívala, pak zmateně na chlápka v bílém a pak zase na mě.
Povzbudivě jsem se na ní usmála a ona mi věnovala lehký, ale upřímný úsměv.
Za chvíli si mohla sednout.
Beze slov jsem jí podepřela pod ramenem a odvedla na volná místa.
Shodou okolností byla dvě jediná volná místa vedle sebe vedle té staré ženy, která se na nás obě usmála.
Posadila jsem jí vedle sebe a sama si sedla doprostřed mezi ní a tu babičku.
Ta se toho hned chytila a začal výslech první třídy.
„No srdíčka. Jakpak se jmenujete?“ zeptala se vesele, jakoby právě neztratila všechno, co vůbec měla, ale pak jsem si všimla, že v ruce nedrží jen tak nějaký ranec, ale velkou látkovou tašku. Podle toho, jak byla vyboulená, bych řekla, že byla plná.
To má tak někdo štěstí.
Potřásla jsem hlavou a soustředila se na tu starou dámu.
„Jmenuji se Sun.“ Pravé jméno stejně neznám a všichni mi říkali Sun.
„Sun? Jako anglicky slunce?“
Nevěděla jsem, co odpovědět, tak jsem jen přikývla.
„A co ty?“ zeptala se Rudovlásky. Ta se podívala tázavě na mě.
„Moje kamarádka neumí rusky.“ pokusila jsem se vysvětlit.
Trochu jsem si připadala zvláštně, že jsme se ani ne před hodinou snažily zlikvidovat, já mám teď o ní strach a ještě jí skoro pyšně nazývám kamarádkou.
Možná proto, že jsem nikdy žádnou kamarádku neměla a soudě podle jejích bledých tváří a naší předchozí zkušenosti, bude na tom podobně.
Navzdory tomu všemu mi připadala v pohodě. Mohly by jsme spolu držet. Spojovala nás podobná a trochu stejná minulost a doufala jsem, že i budoucnost.
Rudovláska mi poklepala na rameno a pomalu mi něco řekla v tom cizím jazyce. Bezradně jsem pokrčila rameny a dlaně otočila vzhůru, jako že jsem bezradná.
Za to stařence se rozsvítily oči.
Okamžitě jí odpověděla něco ve stejném jazyce.
Chvilku si povídaly a mě bylo trochu nepříjemné, že jsem nevěděla o čem. To se ale změnilo v další chvíli.
Ukázalo se, že ta dáma, která se nám představila jako Mariana Matvycyuk, mluví německy, protože je to její rodný jazyk, pak anglicky, což se učila v rámci své práce, když pracovala jako poradce v nějakém obchodě se složitým názvem a nakonec rusky, protože se v Rusku vdala, avšak byla vdova už čtyři roky.
Cesta stále trvala a mimo to, že jsme se s Rudovláskou seznámily (přes Marianu, která nám překládala) nás začala Mariana učit anglicky. Ani jedna jsme totiž tímto jazykem nemluvily, ale radost v Marianiných očích, když si tento nápad vymyslela, se nedala přehlédnout.
Když nám to navrhla, podívala jsem se na Valkieru, jak se Rudovláska jmenovala, a obě jsme přikývly. Cesta nám nepřipadala tak dlouhá.