***
Byt na Baker street zaplavovala šedá mlha, zakrývající vše železnou oponou. John Watson seděl ve svém křesle a sledoval padající vločky sněhu, míjející se za oknem. V pozadí slyšel Sherlockovu osamocenou hru na housle, ale nevnímal ji. Tíha tmy ho obrala o poslední zbytek snahy zajímat se o věci kolem něj. Monotónní šedost, ze které nevzešlo nic než nuda a únava. John si nevšímal Sherlockovy hry, stejně, jako si nevšiml, když hra na housle utichla a místnost zaplavilo ticho.
První věc, kterou jeho mysl dokázala zaregistrovat, byl hřejivý dotek na hřbetu jeho dlaně, tolik se lišící od stoické samoty. Sherlock, neklidně vyhlížející stál před jeho křeslem a dožadoval se pozornosti, jako už tolikrát předtím. Znuděný, i on sám hledal rozptýlení v pochmurném podvečeru. Sherlock chtěl tančit. Prazvláštním způsobem se to Johnovi zdálo více než přirozené, po několika společných letech se Sherlockem se již nedivil ničemu. Vstal z křesla a nechal se vést zkušenýma rukama doprostřed chabě osvícené místnosti.
Johnova dlaň zlehka spočívala na úzkém pase, zatím co druhá paže se dotýkala Sherlockova ramene. Tančili. Tančili jako už tolikrát a zároveň jako nikdy dřív. Velkolepost, netrpělivost a náznak kompromisu se skrývaly v každém jejich pohybu. Nedokázali by snést odloučení. Vytvářeli rovnováhu, zatím co tančili v doprovodu ticha. Neměli hudbu, nepotřebovali ji. Oni sami se stali hudbou. Byli vším i ničím, stejně jako jejich pohyby a doteky. Sherlockova hlava teď spočívala na jeho rameni, byli tak blízko.
Společně se pohybovali po obývacím pokoji, nevnímali nic co se dělo kolem nich, nebylo to důležité. Jediné na čem záleželo, byla jejich blízkost, uvědomění, že mohou z tohoto okamžiku vytvořit věčnost. Neměli v úmyslu se odtrhnout, odejít a nechat tento vzácný moment odplout daleko od nich.
A tak, zatím, co se Baker street utápělo v rychle se šířící tmě, John Watson přiměl svého společníka zvednout hlavu z jeho ramene. Rozhodl se sloučit neslučitelné v prostém polibku.
