Můj Zpackaný Život!

"20"

Pamatuji si jak moc jsem se těšila až si mě nějaká rodina odvede a budou mě brát jako vlastní. Každý den jsem chodila za tetama jestli si mě někdo nechce adoptovat. A teď když už novou rodinu mám. Je tu Chris, na kterém jde vidět jak moc mě nemá rád. Dřív jsem ho taky moc nemusela,ale něco se změnilo. Sama nevím co. Je to jako vést válku sama  se sebou. Jedna část mě ho ze srdce nenávidi a druhá ho bere namilost,chtěla mu dát šanci.

Ještě nějakou dobu jsem ležela v posteli, než jsem se rozhodla vstát. Stále jen v pyžamu jsem seběhla dolů na snídani. U stolu už seděla Megan a jedla snídani.
"Dobré ráno" zamumlala jsem
"Dobré ráno Angie, koupila jsem čerstvé pečivo tak si vem" odpověděla mi s úsměvem.
Přešla jsem k pečivu a vytáhla jsem z tama dva rohlíky. Z lednice jsem si vytáhla máslo a plátkový sýr. A na lince si všechno nachystala na talíř.
"To neumíš přijít ani řádně oblečená?" křikl na mě Chris když scházel schody.
"Ale Chrisi je to přece jen snídaně. Musíš  být nevrlý hned po ránu?" zeptala se Megan.
"Ano je to nutné matko. Jsou nějaké pravidla ne?" odpověděl nevrle
"Jaká pravidla?" promluvila jsem od linky, z kama jsem jejich rozhovor pozorovala.
"Pravidla slušného chování Angelo" křikl na mě Chris
"Proboha Christiane! Žádné zvláštní pravidla se tady nikdy nedodržovaly. V klidu si sedni a dej si snídani." řekla už celkem podrážděně Megan.
Chris se jen ušklíbl a začal se přehrabovat v ledničce.
Chvíli jsem ještě zůstala a pak jsem si na pokyn Megan šla sednout ke stolu. Když jsem, ale odsouvala židli zásáhla mě do břicha taková křeč, že mi vypadl talíř z ruky. Křeč byla tak silná, že jsem zakřičela a všichni se na mě otočili. Ovšem jak rychle bolest přisla tak rychle taky odešla. Nervózně jsem se podívala na ostatní a měla jsem pocit, že jsem v Chrisových očích viděla stopy starostlivosti. Ale byl to zřejmě jen omyl, protože když jsem se podívala znovu tvářil se arogantně jako vždy.
"Angie,Angie si v pořádku?" zeptala se opatrně Megan a prohlížela si mě od hlavy až k patě.
" Nic mi není" lehce jsem se usmála, ale věděla jsem že to není pravda. Nevím co to bylo.
Rychle jsem sezbírala talíř a mou někdejší snídani ze země.
A chtěla jsem rychle odejít. Chris mě, ale chytil za předloktí a zabranil mi tak odchodu.
"Co?" zeptala jsem se trochu naštaně, ikdyž jsem nechtěla aby to tak vyznělo.
"Nejedla si" řekl prostě
"Nejedla, no snídani jsem upustila na zem" zvedla jsem tázavě obočí.
"Dostala si křeč do břicha" pokračoval jako bych nic neřekla
"No ano" nechápala jsem co to povída, že se najednou tak stará
"Z hladu?" zeptal se
"Eehm nevím,asi" stála jsem nechápala o co mu jde
"Zhubla si, jde to vidět na oblečení. Je ti volnější"
Teď už jsem nechápala nic. Co? Zhubla si ? Co to má jako být??
" Noo možná, nevšimla jsem si. O co ti jde?" řekla jsem na rovinu
" Aby si na focení nevypadala jako anorektička a pokazila tak zase fotky" řekl teď už arogantním tónem

"Pusť mě" obořila jsem se na něj.
A já už si začínala říkat, že má o mě třeba starost. Ale jak by přece mohl je to Christian.
Když mě i potom nepustil, vytrhla jsem se mu a vyběhla do pokoje.