Psychopatka

V mé hlavě....

V mé hlavě je chaos , zmatek , bolest a někdo...Jediná osoba , která má v mém srdci nějaké to určené místo . Prý jsem šílenec . Tvrdí to dost lidí . Já ale vím svoje . Svého bratra jsem schválně nazabila , ta postava co vídám není smyšlená a jsem možná trochu magor ale to by měl být tak trochu každý . Můj život je už v podstatě ukončený . Dnes mi oznámili že mě zítra zabijí . Blázinec ve kterém vyrůstám od svích devíti let je zvrácený , ale na to si každý co tady je musí zvyknout . Když doktor vidí že se stav pacienta se nezlepšuje ví že je to marný případ a druhý den následuje smrt . Doktoři ji berou spíš jako pokrok , než jako krach v medicíně . Jsou z ni nadšeni . Mají radost . To spíš oni by měli být zavřeni v celách jako jsme mi . 

Když jste zavřeni tady , nikdy nesmíte počítat s tím že se někdy dostanete živý ven . NIKDY! Nějak jsem to věděla už od té doby co jsem sem poprvé přišla . 

Bydlím na pokoji s číslem 19. Je to jediná místnost kde se cítím ještě v pořádku . Nikdo kromě toho zvláštního kluka mě tam neotravuje .  V tomhle pokoji vlastně začal veškerý můj příběh . Na všechno si pamatuji do posledního detajlu . To bude asi tím že všechno co následovalo...mi zmněnilo celkově můj dosavadní život. 

Tak zítra konečně umřu . Honilo se mi ironicky hlavou . Doktoři mi dnes oznámili na plnou hubu že jsem marný případ a zítra budu moct odejít do nebe svatého . "PF". zasmála jsme se když jsem si vzpomněla na to jak mi to ozámili . Nesnášim tady všechny . Jediná věc na kterou jsem teď myslela bylo to že kluka , který mě zde navštěvuje už devět let dnes poprvé oslovím . Už jsem se nebála se na něj jen dívat byla jsem odhodlaná už mu konečně něco říct . 

Lehla jsem si na postel a jen čekala na to až ten neznámý vejde opět do mého pokoje . 

Nemusela jsem čekat dlouho , byla jsem zviklá že přichází okolo devaté a desáté hodiny . Usmívala jsem se , byla jsem natěšená .  Těšila jsem se na to až mu cokoliv řeknu . Zvedla jsem se z postele a vyděla jsem ho . Stál ve dveřích a usmíval se jako vždy , jako vždy těch dlouhých devět let . Ani jeho jméno jsme neznala . Tichým krokem došel k mé posteli na kterou si následně sednul . Srdce mi neskutečně rychle tlouklo .  Bylo po večerce , poznala jsem to podle toho že světlo z chodby bylo dávno zhaslé . Oba jsme se na sebe jen tiše dívali . Z nezviklé dálky . Byli jsme u sebe blíž než kdy jindy .

Byla jsem připravená. Naplnila jsem své plíce chladným vzduchem a...on mě předběh...on promluvil první. 

"Zítra tě mají zabít že?" Usmíval se a zároveň podivně krčil obočí . Tak krásný přitom zvláštní hlas jsem nikdy neslyšela . Ruce se mi zpotily a pevně jsem je stiskla do pěstí . 

"Ano , mají . " Odpověděla jsem přes veškerou bolest co ve mě byla buď z různých vyšetření nebo z toho co ve mě zanechala moje psychyka . 

"Máš strach." Řekl poněkud až moc klidným a jistým hlasem .

"Cože?  Nemám. " Ještě víc se mi zrychloval tlukot srdce . Jak to může říct s takovou jistotou . 

"Znám tě devět let. To už je číslo při kterém můžu říct to že máš strach . Poznám to . Vídám tě každý den . Cítím tvou kůži , vidím tvé oči , nikdy jsi neměla takový strach až na jedinou událost , takhle jsi se naposled bála při tom když tě sem přivedli . Seděl jsem tady a sledoval tě . Sledoval jsem i to jak se z tebe stává žena , krásná žena..."

Do očí se mi prorvaly szly . Vzpomněla jsem si na to jak jsem tady byla poprvé . Brečela jsem každý den a šíleně jsem se bála . To mi taky pomáhalo v tom se scvoknout ještě víc .  

"Nebreč , vím že nechceš umřít." Dvěmi prsty my přejel po ruce .

"A proč bych nechtěla umřít? Nemám proč žít! Tahle smrt my byla od začátku připsaná . Zítra umřu je to můj osud . Chápeš?"  Szly začaly téct ještě rychleji . 

"Nechápu , tohle ti souzené není a něco ti povím...ty máš pro co žít . " Pošeptal a pořád se usmíval . 

"Pro co žiju tedy?" Nechápala jsme.

"Až budeš opravdu umírat tak to zjistíš." Usmál se a utřel mi slzu z mého rtu . Třásla jsem se . Vůbec jsem nechápala co se se mnou dělo . Mluvila jsme s ním jako by to nebylo poprvé . Dokonce jsem měla i pocit chvíli že zítra vážně neumřu . To mě ale po chvíli přešlo a opět jsem byla v realitě . 

" Alex něc..." Přerušila jsem ho. "Od kud víš že se jmenuju Alex?" Zeptala jsem se . "Znám tě devět let , nějak jsem to už někde zaslechl . "  Zasmál se . "Promiň" Uculila jsem se . 

"Takže znovu...Alex vím že ti to doktoři řekli že tě zabijí , byl jsme i u toho když ti to oznamovali , ale zítra ty budeš už venku , vím jak to zařídit jen mi věř. Ty žít budeš." Pohladil mě po tváři a vstal , zamířil ke dveřím . 

"Počkej co jsi vlastně zač?" Zastavila jsem ho než odešel . 

"Na to jednou přijdeš . Těšilo mě jo a mimochodem já jsem Kitt." Usmál se a během pár okamžiků zmizel zase pryč . Nemohla jsme přestat myslet na slova která mi říkal . Jak by kluk kterého vidím v celé psychiatrii jenom já mohl zmněnit takhle můj osud a ovlivnit doktory . Myslela jsem na to ale i na jeho krásný hlas . Už mi pomalu začaly těžknout víčka a tak jsme se víc zachumlala do peřiny a pokusila se usnout , bylo to sice přes ty myšlenky těžké ale nakonec jsem sladce podlehla spánku.