Já v Beacon Hills

#7

,,Ne, nic jsem neviděl." Vzdychne Stiles. 

Nic neviděl. Ale jsem si jistá, že já ano. Ale je to dost nemožný vidět tělo bez hlavy, které utíká pouhé tři metry před vámi.  Stříkala všude krev. Bože. 

,,No tak! Uklidni se. To bude dobrý. Nic tu není." Stiles mě hladí palcem po ruce. Pořád jsem o něj opřená. Klepou se mi nohy. Cítím, jak se mi zklidňuje puls. ,,Ale bylo to skutečný! Muselo to být..." V tom se zarazím. 

Co to sakra? Hloupost.  

,,Stilesi, vstoupili jsme do pasti." Vytrhnu se z jeho sevření. Střetnu se s jeho očima. Jsou tak klidné. Co asi všechno musel prožít za hrůzy, když ho nevyvede z míry podobný situace? 

,,Jak to myslíš? Cítíš něco?" Naléhá na mě. 

Zavírám oči. Soustředím se na okolí kolem mě. Vnímám každý pohyb lesa. Dokonce jsem zaměřila ostatní. Nejsme v pasti? Nebo je to jen falešný vyvolání pocitu, že nemáme být v pasti? Co když je to nastražený tak, abychom měli falešný pocit bezpečí? Každopádně musíme být pořád ve střehu. Zda to už vycítil i Scott...
 

,,Jdeme." Vykročím vpřed. Stiles neváhá a jde se mnou. 

Noční les vrhá tolik hrůzostrašných stínů, vydává tolik děsivých a nepříjemných zvuků, ze kterých vás přepadne náhlá husí kůže a pod nohama máte tolik nejistoty. Jediný  ukvapený krok a můžete spadnout do pasti. 

,,Klidný to večer, viď?" Podepře si ruky za hlavu a podívá se mým směrem. Vím, že to myslel sarkasticky. 

,,Jak můžeš být tak v klidu. Cokoliv nás může napadnout. Kdykoliv můžeme skončit v pasti," Zastavím se a natočím hlavu k němu. Jsme v tváří v tvář. ,,a taky bych tě mohla teď hned roztrhat na kusy." Vycením tesáky a zavrčím na něj jako bych byla nepřítel.
Usmívá se? Proč? Zatáhnu tesáky. ,,Není čeho se bát. V podstatě ano, můžeme kdykoliv spadnout do pasti. Pasti nejsou věčné. Vždy se z nich jde dostat. Buď díky sám sobě nebo díky někomu. U mě, by to byl kdokoliv z mé smečky nebo rodiny. A ano, mohla by jsi mě roztrhat na kusy, i kdyby si k tomu neměla jediný důvod," odmlčí se a čeká na mojí reakci. ,,Tak? Co bude? Skončím jako tvoje véča?" 

,,Tsss.." Odfrknu si. ,, Ani ve snu. Nevypadáš, jako někdo, kdo by dobře chutnal."  Lež.
 ,,Haha. Jak myslíš. A já budu dělat, že jsem rád, když ses rozhodla mě nesníst místo toho, abych se cítil dotčený za to, že nejsem k nakousnutí." Žertuje. ,,Tak už pojďme." Zkřížím ruce na prsou a vydávám se zase dál. 

Potácíme se lesem za světla měsíce hlouběji a hlouběji, kdežto narazíme na mýtinku. Je  ohrazená všemi těmi mohutnými listnatými stromy. Udiveně se na sebe podíváme. Stiles se vydá směrem na mýtinku rychle se sebou oženu a chytám ho za rameno ,,Stůj!" Přikážu mu prudce. ,,Nezdá se ti to divný? Jen tak v lese hloupé místo bez těch stromů kolem?! Jsi tak lehkomyslný." Pokárám ho, jako by to udělala má matka. ,,Co blbneš? Nechystal jsem se tam jít." Kroutí hlavou a vzdychne. ,,Vidíš tam ten šutr?" Ukáže na kámen, který připomíná vzhledem a velikostí bramboru. Kývnu. ,,Chystal jsem se ho zvednout a hodit jí na tu mýtinku." Vysvětluje mi. 

Sakra. Cítím se trapně. To by mě asi nenapadlo a už vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo napadnout jeho.   

Zvedne kámen ze země a hodí jí prudce směrem před nás. Kámen přistane přesně uprostřed mýtinky. Přikrčení k zemi čekáme, co se bude dít dál. 

A v tu chvíli se před námi objeví chatka se zahradou. Na místo, kde byla právě prázdná opuštěná mýtinka vrhá měsíc slabé světlo.  Stará schátralá ne-li místy shnilá chatka. Na zahradě se povaluje harampádí, už nejspíš nepoužitelné součástky z elektronických věcí, kousky plechů a dřeva. 

,,Měli bychom zavolat Scotta..."