Přidávám krátký začátek:) Je to nová story a bude to úplně něco jiného než na co jste zvyklý:)
Všechno bude psáno pouze z Kelseyina pohledu;)
Sedím v pokoji už nějakou dobu. Čumím do blba a podivných stínů a hlasů kolem si radši nevšímám. To ONI za to můžou! Za to, že i moje vlastní rodina, už nevěří, že jsem normální! Tekly mi slzy a v hlavě jsem si pořád dokola přehrávala co se stalo před několika minutama..
Úkol z matematiky už mám skoro hotový i když se mi pořád někdo z nich snažil poradit, ale stejně jsem to nakonec zvládla sama a snažila jsem si je držet dál od těla.
Mám domácí školu, takže neznám skoro nikoho z dívek a chlapců v mém věku.
Zvykla jsem si na samotu. A někdy je to lepší. Nemít přátele.
Přesně ve chvíli, kdy jsem zavřela sešit matematiky, někdo zaklepal na dveře a rovnou je i otevřel.
„Lásko? Musíme si s tebou já a tatínek o něčem důležitém promluvit.“ Usmála se na mě moje matka.
„Dobře..“ Zmateně si je měřím pohledem. „Popravdě mám trochu obavy o co jde.“
Táta i máma si sedli na mojí velkou postel s nebesy až to zavrzalo a tvářili se trochu provinile.
Co se to tu děje? Pořád čekám, že mě rodiče ujistí, že mi nehodlají říkat nic závažného, takže se nemám čeho bát. Ale nic takového se nestalo.
„Víš jak moc tě s tatínkem milujeme, viď zlato?“ začala matka a já už moc dobře tušila, že to není dobré..
„Proboha! Mami, tati! Co se děje?“ vydechla jsem přiškrceně a rukou mávla abych odehnala stín, který mi začal něco teskným tónem šeptat do ucha.
Sama jsem to už tušila, ale nechtěla jsem to slyšet. Hlavně ne od nich, protože se nikdy nemílí! A já jsem přece jenom pouhý člověk, který může mít špatný odhad.
„Je mi to tak líto!“ řekla smutně moje matka a začaly jí stékat slzy po tvářích. „Vím, že jsme ti to s tatínkem slíbili. Ale pochop nás! Už nemůžeme! To tvoje běsnění přes noc se už nedá vydržet.. Sama víš, že včera večer to už bylo vážně přes čáru..“ rozvzlykala se tak, že už nemohla pokračovat.
Vyděšeně jsem se podívala na matku a na otce.
„Vy mě chcete poslat pryč, že jo?“ řekla jsem smutně a upřela pohled na otce, neboť matka pořád vzlykala, takže jsem od ní odpověď nečekala.
„Ano. Do psychiatrické léčebny.. Snažil jsem se, si moje krásná, malá holčička a vždycky jí budeš.“ Zaleskly se mu v očích slzy, ale neplakal. „Je pro nás těžké, zvlášť když jsme tvoji rodiče, přiznat to.. Ale už tě nezvládáme.“
Je to vážně krátka část, takový úvod.:) Zajímalo by mě jestli by vás takový to příběh zajímal. Mluví a myslí trošku spisovně, skoro to vypadá i ze starší doby:D
Budu hrozně ráda za commenty a votes!!!>3 Miluju vás:)
ČTEŠ
Psycho.
ParanormalUž od narození se mnou nebylo něco v pořádku.. Cítila jsem přítomnost někoho jiného, někoho neznámého. Slyšela jsem zvláštní zvuky, které jiní neslyšeli. Ale nejhorší je, že jsem je viděla.. Ty bytosti. A pořád je vidím. Rodiče doufali, ž...
