Psycho.

5. část - Dream

 Další část je tady! Nebudu to přílíš okecávat. Užijte si čtení!

------------------------------------------------------------------------------------

 Rozlepila jsem oči a v tu chvíli mě oslnilo prudké světlo.  Všechno bylo bílé a ani mhouření mi moc nepomáhalo rozeznat rysy nábytku či něčeho známého. Třeštila mě hlava, ale to v tuhle chvíli nebyla moje největší starost. Mnohem víc mě děsilo to, že vůbec nic nevidím. Snažila jsem se uklidnit svůj dech a i zběsilý tlukot svého srdce.

 V tom se konečně začal obraz rozjasňovat a já začala poznávat nějaké obrysy.

 Kde to jsem?

 V hlavě se mi honily zběsilé myšlenky.

Takže tohle je nebe? To jsem už mrtvá?

  „Konečně se vám to povedlo!" křičela jsem z plna hrdla do bezedné prazdnoty. „Konečně jste se mě zbavili!"

 Křičela jsem na své "kamarády", kteří mě pronásledovali už od mého dětství. Až po delší době se jim povedlo udělat ze mě trosku tím, že ze mě, pomalu a jistě, vysávali energii. Nešlo mi moc do hlavy, k čemu jim bylo, mě zabít. Přece jenom jsem byla člověk, na kterého byli napojeni a jen díky mé energii drželi při životě. Vlastně mi to náhlé ticho přineslo i jakousi úlevu. Konečně jsem neslyšela tichý šepot, nářek, steny a všechen ten hluk, který jejich přítomnost doprovázel.

 Nacházela jsem se na bílém měkkém mraku. Nebylo divu, že jediné, co mi přišlo na mysl, bylo to, že jsem už mrtvá. Další možnost byla, že se mi to pouze zdá. Ale to by byl velmi realistický sen. Štípla jsem se do ruky, ale nic se nestalo. Sen to být nemůže.

 Mojí pozornost upoutala stříbrná brána jen několik kroků ode mě a vzbudila ve mně zvědavost.

 Z mé pohodlné pozice, ve které jsem se teď nacházela, se mi nechtělo moc vstávat. Už jako malá jsem si představovala, jak příjemné to musí být zabořit se do toho bílého načechraného mraku.  Samozřejmě jsem věděla, že je to nereálné.. Nebyla jsem hloupá.  Ale i tak jsem si to ráda představovala.

 Opatrně jsem vstala, protože jsem měla strach, že se tou bílou "vatou" snad propadnu.

 To se naštěstí nestalo.

 Opatrně jsem vstala a začala klást nohu před nohu na další část mraku a pak přeskočila na další mrak, který směřoval blíž k bráně. Až teď mi pohled padl na mé nohy. Malinko mě to lechtalo chodit bosýma nohama po jemném chmýří, které mi mrak připomínal. Na sobě jsem měla jen obyčejnou bílou košilku, která se rozhodně v mém šatníku nenacházela. Ale líbila se mi. Byla taková vzdušná a pohodlná.

 V tom jsem zavrávorala, nohy se mi nějakým záhadným způsobem zapletly do sebe a já už víc nestála, ale místo toho letěla.

 Jenomže směrem k zemi!

 Takže vlastně teoreticky jsem ani neletěla, ale padala.

 Zavřela jsem oči, protože se ke mě půda přibližovala víc a víc.  Vlasy mi létaly kolem hlavy až to vypadalo, jakoby tancovaly. Cítila jsem svůj život na dosah ruky a chtěla jsem si vychutnat pár posledních sekund, které mi ještě zbývaly.

  Zatnula jsem ruce v pěst.

 Bude to bolet?

 Nemělo by. Z takovéhle výšky by to měla být snad rychlá smrt. 

 Pád trval nějak moc dlouho. Držela jsem svá víčka křečovitě zavřená, ale žádný náraz se nekonal, i když jsem už dávno měla ležet na zemi v louži vlastní krve.

  Dodala jsem si odvahy a rozlepila oči.

 Vyletěla jsem z lehu do sedu, tak prudce, až se další člověk, který se mnou byl v místnosti, vylekal.

 „Takže to byl jen sen!" vykřikla jsem s úlevou a doopravdy jsem i tu úlevu v hloubi duše cítila.

 Pořád žiju!

 Najednou ta úleva zmizela a nahradil jí pocit ztísněnosti a beznaděje. Takže žádné takové místo neexistuje. Žádné místo, které připomíná nebe. Takže až umřu, nebudu moct chodit po mracích a projít stříbrnou bránou, abych zjistila, co se nachází na druhé straně.

 „Radši si ještě lehni." Přistoupil ke mně nějaký muž, který byl celý v bílém. Pravděpodobně to byl zdravotní bratr.

 Konečně jsem začala zabývat místností, ve které jsem se teď nacházela a začala si uvědomovat, co se v tomhle reálném světě, doopravdy stalo.

 Zaúpěla jsem.

 Vzpomněla jsem si na to debilní sezení, kde jsem se hned při prvním seznámení s nimi totálně ztrapnila! Bože! Co si teď o mně všichni pomyslí? Nikdo se se mnou nebude chtít bavit.

  Nacházela jsem se v bílé místnosti na lůžku s čistým bílým prostěradlem. Docela to tu připomínalo normální nemocniční pokoj v nemocnici, kde jsem se už několikrát nacházela, díky četným zraněním, ale bylo to tu víc útulné a barevné. Nejspíš to byla nějaká menší ordinace, které se nacházela přímo v psychiatrické léčebně, kdyby došlo právě k podobným incidentům.

  „Co se stalo?" zeptala jsem se toho zdravotního bratra, který se jako jediný nacházel se mnou v místnosti. Ne, že bych nevěděla, co se stalo, ale chtěla jsem se aspoň dozvědět, co mi je, když mě dali dokonce i do nemocničního pokoje.

  „Hodila si sebou doprostřed místnosti a začala sebou zmítat. Pak si omdlela," odpověděl mi a přistoupil blíž ke mně. „Ty si nic nepamatuješ?"

 „Pamatuji si přesně, co se stalo. Ale ostatní to pravděpodobně viděli jinak než já." Usmála jsem se na něj, a ani nečekala, že mi bude rozumět, protože mu to určitě smysl nedávalo.

 „Divila by ses, kolik tu máš spřízněných duší." Mrkl na mě a odešel.

 Co tím myslel?

Neměla jsem sílu nad tím přemýšlet a opět po pár minutách upadla do hlubokého spánku. Bohužel o místě, jako v předchozím snu, se mi už nezdálo.

 -------------------------------------------------------------------------------

Budu moc ráda, když mi tu necháte komentář nebo dáte votes! <3