Ty a další moje závislosti

7.

Matthew

Tak co, ještě jsem vás nezačal nudit? No jestli ne, tak s vámi asi je něco špatně. Neberte to jako urážku.

Dneska bylo úterý a já ač jsem opravdu nechtěl jít do školy, šel jsem. Otec zůstal doma, což je dost ojedinělá skutečnost a i proto jsem musel. Úterý by možná nebylo zase tak hrozný, ale byl tělák a to už samo o sobě stálo za nic. Asi je vám jasný, že těláku se neúčastním, ale k mojí smůle má každý žák jen určitý počet hodin, které může zameškat a já už jich měl požehnaně. Tak jsem jednou za čas na tu naprosto zbytečnou hodinu jít musel.

V šatně jsem otevřel svojí skříňku a vytáhl z ní cvičební úbor. Už jen slovní spojení cvičební úbor zní příšerně a představte si, jak to asi hrozně vypadá. Červené lesklé kraťasy a k tomu šedé tričko s červeným logem naší školy a nápisem EHS (East High School) a pod tím menším písmen Port Angeles, takže fakt nic moc. U cvičebních úborů platilo jedno pravidlo: nikdy vám nesedly.

Jedna užitečná rada: Nikdy se v šatně moc nerozhlížejte, jestli nechcete vidět něco, co by vás mohlo poznamenat do konce živote.

Rychle jsem se převlíkl a vylítnul ze šatny plný testosteronu a svalů. K mojí smůle bylo hezké počasí a tak nás trenér Davis (byl to normální učitel těláku a i když vedl zdejší basketbalový tým tak nutil i nás „nebasketbalisty", abychom mu říkali trenére) vyhnal ven. A teď možná přijde šok, ale zvláštní je, že jsme měli tělocvik spojený s holkama. Tohle bylo dost neobvyklé, ale vzhledem k nedostatku učitelů, kteří jsou ochotni učit tělocvik a omezeným prostorů, je důvod docela jasný. Ostatně sportovcům to nijak zvlášť nevadilo, mohli se přeci předvést před třídními modelkami. Tělák byl prostě hrozný chaos.

Trenér písknul na píšťalku a všichni jsme se museli seřadit. Holky v první řadě, kluci v druhé. Pak nás spočítal. Měl takové ty desky s papírem, kde si odškrtával, kdo cvičí a kdo ne. Přejížděl tužkou po jménech a vždycky se podíval na vlastníka příslušného jména a udělal si u něj případně fajfku. Neměl mě moc v oblibě, protože kdo nedělal sport byl pro něj odepsanej.

„Že by pan Burton konečně po půl roce přišel na hodinu tělesné výchovy?" Zvedl obočí a podíval se na mě přísně. Ne, ne, ne, neotáčejte se všichni...Pozdě. Přešlápl jsem z místa na místo.

„Ano, trenére," řekl jsem jen a rozhlídl se po všech zvědavých očí. Zvlášť jeden pár modrých očích mě sledoval s největším překvapením. Oříškové vlasy měla stažené do vysokého culíku. Ona má se mnou tělák? Jak bys to mohl vědět, když na něj nechodíš. Odpověděl mi můj schizofrenní hlas. Jakmile jsem se na ni taky podíval, otočila hlavu zpátky před sebe a stejně tak i všichni ostatní.

Trenér písknul podruhý a my se jako na vojně rozeběhli po běžeckém oválu. Tři kolečka na „rozehřátí". Já nevím jak ostatní, ale mě tři kolečka naprosto stačila. Doběhl jsem sotva jedno a plíce kuřáka se začaly ozývat. Postupně vyplouvalo na povrch, jak na tom byl každý s běháním. Parkerová na tom nebyla zrovna nejlíp a v druhém kolečku začala zpomalovat, až byla skoro přede mnou. Já už pomalu umíral. Běhat se má jen, když vás někdo honí.

Trenér Davis s naším výkonem nebyl spokojený, když jsme proběhli kolem něj začal nás povzbuzovat (křičel na nás).

„Matte, July, pohněte zadkem. Jste poslední."

July...

Upřímně? Mně bylo fakt jedno, jestli jsem poslední. Snažil jsem se přidat, jenže to nešlo. Další trenérovo písknutí bylo jako vysvobození. Sešel jsem z dráhy a v předklonu se snažil pobrat dech.