Ty a další moje závislosti

15.

MATTHEW

Bylo už po desáté večer, pátek. Ležel jsem v posteli. Ne, že bych se chystal spát. Spíš ve mně ještě doznívaly účinky kokainu. Zavolal mi Brad. Zval mě na jeden mejdan, kterej se konal nedaleko odsud. Nechtělo se mi, ale když někdy byla takováhle akce a byl tam Brad, zpravidla prodával za lepší cenu, a nebo měl něco lepšího. Poslední dávku jsem zrovna spotřeboval, a i když můj hlavní problém nebyly peníze, rozhodl jsem se, že půjdu. Sám Brad mi říkal, že už jsem dlouho nikam nezašel a navíc otec ještě nebyl doma, takže i tohle mi hrálo do karet. A tak jsem na sebe hodil něco víc ve stylu jsem párty týpek a proplížil jsem se ven, i když jsem tu byl jenom já.

Dům, ve kterém se párty konala byla dvoupatrová cihlová stavba s malou předzahrádkou. Okny problikávala světla a už z chodníku jsem slyšel dunět hudbu, kterou jsem neposlouchal. Znal jsem tuhle část Port Angeles. Párty se tu pořádaly celkem často. Jen jsem otevřel dveře uviděl jsem několik známých tváří, jako třeba Lisu s Derekem. Pamatujete si na ně? Jestli ne, nevadí.

Uviděl jsem tu taky nechvalně proslulou Jessicu Williamsovou a otočil jsem se opačným směrem už jenom pro případ, že by se mnou chtěla zavést řeč, jak to dělala skoro s každým. Přes vstupní halu jsem si to razil do kuchyně a snažil se v tomhle blázinci najít Brada. Uvažoval jsem, že mu zavolám, ale přes tu hlasitou hudbu by vyzvánění stejně neslyšel. Ve vzduchu byl cítil kouř marihuany.

V moderní, prostorné kuchyni stála na lince spousta misek s brambůrkami a křupkami a pak taky různé flašky všemožného alkoholu. Není třeba říkat, že právě v kuchyni se soustřeďovalo nejvíc lidí.

Zrovna jsem chtěl vyrazit hledat jinam, když se mi kolem pasu obmotaly něčí holé paže a do rukou mi vtiskly kelímek s neidentifikovatelným obsahem.

„Přišlo mi, že jsi na suchu." Zamrkala na mě Rita svými černočernými řasami. „Nevěděla jsem, že přijdeš." Pohodila lavinou svým zlatých vlasů.

Nenechte se zmást. Rita byla krásná holka s ještě hezčím tělem a v těch minišatech, co měla na sobě, jí to vážně slušelo. My dva jsme spolu měli jistou historii. Bydlela kousek odsud, ale i když Rita vypadá jako jedna z těch holek nebyla jednou z nich. Vím to. Párkrát jsem to viděl. Za vším tím make-upem a barvou na vlasy se skrývá zmatená holka. Nevím, proč se ji snaží tak moc skrývat, ale jde jí to dobře.

„Čau Rito, nevidělas Brada?" zeptal jsem se jí a přitom si usrkl z kelímku. Chutnalo to hořce a sladce zároveň. Rita vypadala, že pár těch kelímku už v sobě měla.

„Tak ten před chvílí odešel s nějakou partou, akorát jste se minuli," řekla tak nevinně, jak jen dokázala. Naštvaně jsem si povzdechl. „Jestli tady ale nezůstaneš, tak mě můžeš doprovodit domů. Stejně to tady nestojí za nic a naši navíc nejsou doma." Usmála se na mě sladce. Věděl jsem, co tohle „doprovození domů" znamená. „No tak Matte. Už jsem se dlouho neviděli," pokračovala, když viděla, že nic neříkám. Pak jsem do sebe nalil zbytek kelímku, chytil Ritu kolem štíhlého pasu a řekl jí: „Tak jdeme." Na tváři se jí rozzářil široký úsměv a už jsme spolu klopýtali k východu.

Studený večerní vánek nám čechral vlasy. Až na světlo lamp a hvězd byla tma. Rita balancovala na vysokých podpatcích a co chvíli se mě přidržovala, aby neupadla.

„Nechápu, proč nosíš tyhle boty, když se na nich sotva udržíš." Musel jsem si rýpnout a ona se tomu zasmála.

„Vypadají dobře a navíc opticky zeštíhlují nohy." Pokrčila rameny a já slyšel, že jí drkotají zuby. Vzít si minišaty, když je podzim, je fakt rozumný. Bez většího přemýšlení jsem si sundal mikinu a přehodil ji přes ni. Na ní byla delší než ty její šaty.

„Děkuju." Skoro až zašeptala a pak se jen tiše dívala pod nohy, dokud jsme nedošli k jejímu domu. Vypadal dost podobně jako dům, ve kterém se konal ten mejdan.

Z malé kabelky vytáhla svazek klíčů a jedním z nich dveře na druhý pokus odemkla. Zavřela za námi. Nerozsvítila. Párkrát už jsem tu byl, takže i bez světla jsem se dokázal docela dobře orientovat. Rita skopla svoje boty a najednou mi sahala k ramenům. Vzala mě za ruku a po schodech mě dotáhla do svého pokoje. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a pak se ke mně začala pomalu přibližovat. Párkrát přitom klopýtla. Stál jsem bez hnutí.

Její pokoj neodpovídal tomu, jak se jevila světu. Měl světlé stěny s trochou růžové. Byl to pokoj dívky, ale Rita navenek působila jako dospělá žena. Hádám, že to byl její záměr.

Mojí mikinu hodila na svou postel. Když byla těsně u mě, cítil jsem její zrychlený dech, z kterého byl cítil alkohol. Shlížel jsem na ni a čekal, co udělá. Pohybovala se opatrně. Pomalu mi ruku položila na zátylek a přitáhla si mě blíž. V jejích zelinkavých očí se něco zalesklo. Připadalo mi to jako smutek a pak mě políbila. Její teplé rty na mých. Moje ruce klouzající po jejích bocích. Její horké dlaně pod mým tričkem. 

V ústech jsem cítil chuť alkoholu a slyšel jen náš společný dech a praskání podlahy, kdykoliv jeden z nás udělal krok dozadu nebo dopředu. Potom mi rychle přetáhla triko přes hlavu, odhodila ho bůhvíkam, a rty se přesunula na můj krk. Nepřemýšlel jsem na tím, co jsem dělal. Nechtěl jsem poslouchat mozek. Prstem jsem jí nadzvedl bradu a znovu ji políbil na rty a pak se blížil k rozepínání jejich šatů.

Najednou se ode mě odtáhla a podívala se mi přímo do očí. Jednu ruku si držela na břiše a druhou před ústy. Než mi stačilo dojít, co se děje, zmizela v koupelně, kterou měla v pokoji a zabouchla za sebou dveře. Tak tohle není zrovna reakce, která by vás potěšila... Musela toho vypít víc, než na kolik vypadala. Přiblížil jsem se ke dveřím a zaťukal na ně.

„Nechoď sem." Ozvalo se zpoza nich po chvíli sklíčeně. Potom jsem uslyšel proud vody. Ještě chvíli jsem váhal a pak vešel dovnitř za ní.

Seděla na studené zemi mezi umyvadlem a záchodem. Nohy měla přitisknuté k hrudníku. Z obličeje a vlasů kolem něj jí odkapávala voda, kterou si musela opláchnout tvář a smýt tak všechen ten make-up. Teď jí to slušelo mnohem víc.

„Neříkala jsem ať sem nechodíš?!" Hřbetem ruky si otřela skapávající kapky vody kolem úst.

„Jsi v pohodě?" Stál jsem nad ní a na to před tím nezareagoval. Vypadala tak malá. Začala přikyvovat, ale pak zakroutila hlavou.

„Nejspíš ne tak úplně." Pokusila se na mě usmát, ale byl to jeden z těch fakt smutnejch úsměvů. Prstem začala kreslit na zem neviditelné obrázky. „To jenom, že...už mě to nebaví." Věděl jsem, že tím to myslí úplně všechno. Přikývl jsem, že jí rozumím a pak jí pomohl vstát a dovedl ji do pokoje. Posadila se na postel.

„Promiň Matte," zašeptala, když jsem si oblékal zpátky tričko. Sedl jsem si vedle ní.

„Nemáš se za co omlouvat. Opilý, smutný holky stejně nejsou můj typ" Snažil jsem se zlehčit situaci. Viděl jsem, že se pousmála a potom si lehla a zavřela oči. Pochopil jsem, že je čas, abych šel domů. Když jsem se chystal vyjít z jejího pokoje, uslyšel jsem ji za sebou říkat: „Matty? Nevadilo by ti se mnou dneska zůstat?" Nevím jestli se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že brečí. Otočil jsem se a lehl si k ní z druhé strany.

„To víš, že nevadilo," pošeptal jsem jí. Chytla mojí ruku a přetáhla si ji přes sebe takže moje tělo kopírovalo to její. Objímal jsem ji, protože mi přišlo, že je to správný. Dýchal jsem jí do vlasů.

„Jsme podobní, ty a já, ale ty jsi lepší. Vždycky jsi byl, i když nechceš, aby to o tobě ostatní věděli," pošeptala mi a pak už usnula. Přikryl jsem ji až ke krku. Nemohl jsem usnout. Díval jsem se před sebe a přemýšlel na tím vším, co se dneska stalo.