Ty a další moje závislosti

37.

JULY

Asi nebyl nejlepší nápad jít na párty vysokoškoláků, kde jsem nikoho neznala, až tedy na Dolly a teď už jejího přítele Sama. Necítila jsem se nejlíp, když bylo více než očividné, že jim tam jen křením, ale jak už jsem řekla, znala jsem jen tyhle dva lidi. Teda vlastně tři.

Když jsem ho zahlédla na schodech, nezmohla jsem se na pohyb. Vypadal zničeně a mně to přese všechno bylo líto. Donutila jsem se veškeré zlé myšlenky vůči němu vyhnat z hlavy. Dnešní večer si jím nenechám zkazit! Ať si dělá, co chce. Mně je to stejně jedno. Já už se snažila. Jenže to nebylo tak jednoduché. Nesnesla bych, kdybych s ním musela promluvit. A proto jsem po určité době k sobě stáhla Dolly, abych se s ní rozloučila. Sice jsme byly domluvené, že u ní ten večer přespím, ale já tam dál zůstat nemohla. 

„Až dojdeš domů, tak mi napiš, jo?" Starosti v jejím hlasem jsem si cenila.

„Jasně, neboj. Užijte si to tady." Kývla jsem na ni a Sama a vypařila jsem se odtamtud.

Chladný vítr mnou prošel jako nic. Uznávám, že se mi dvakrát nechtělo jít takovou dálku samotná večer domů, ale co mi zbývalo?

Šla jsem po chodníku, když jsem uviděla nehybné ležící tělo. Pohrdavě jsem se odvrátila. Fakt obdivuju lidi, co se dokáží takhle zřídit na párty. Proto asi na žádný nechodím. Nechtělo se mi k tomu člověku přibližovat, jenže byla zima a nechat ho tady ležet nebylo zrovna zodpovědné. Opatrně zkontroluji jeho životní funkce a pak si půjdu po svých, říkala jsem si.

Ležel na břiše a já mu neviděla do obličeje. Sehnula jsem se a zatřásla s ním. Nic... ale dýchal. Nedalo mi to a s námahou se mi podařilo ho přetočit.

„U všech bohů, Matthew?" Můj výkřik v sobě nesl překvapení a ano i starost. Z Matta vyšel jen zvuk podobný zvířecímu zavrčení. Světlo vyzařující z domu mi neposkytovalo dostatečný zdroj světla, abych si ho mohla dobře prohlédnout.

„Matte?" Zatřásla jsem s ním znovu a teď už trochu vyděšeně. Děsně pomalu otevřel oči. Díval se na mě, ale přišlo mi, že mě vlastně nevidí. Všimla jsem si, že jeho zorničky byly dvakrát tak větší než normálně. Skvělý... Najednou se mi vybavilo to všechno, co mi včera řekl a co jsem já řekla jemu.

„Je ti dobře?" Byla to hloupá otázka.

„Ne." Jeho hlas zněl tak vzdáleně. Jak dlouho tady ležel? Musela mu být hrozná zima, ale když jsem se dotkla jeho tváře, celá hořela. Rozhodně ho tu nemůžu nechat!

„Můžeš vstát?" zeptala jsem se. Pomalými a trhanými pohyby to zkusil. Viděla jsem, jak se kymácí, a proto jsem ho podepřela. Řeknu vám, že na tak hubenýho kluka mně dalo dost práce udržet ho tak nějak zpříma stát. Jeho oblečení bylo špinavé a vlhké a já se nezabývala přemýšlením nad tím, jak se to stalo.

Trvalo mi jen chviličku, než mi došlo, že Mattovi náhlá změna polohy neudělala dobře. Svezla jsem se s ním na kolena a pevně ho přidržela, když začal zvracet. I přes jeho bundu bylo cítit, jak se celý třese. Dávivé zvuky ke mně doléhaly a já se je jen marně snažila ignorovat.

„Co sis vzal?" promluvila jsem potom. Matthew ke mně stočil pohled. Byl tak bledý. Rty jsem mu otřela do cípu své šály, protože jsem po ruce nic jiného neměla.

„Já ne-nechtěl..." zachraptěl. To mi nedalo odpověď na mou otázku, ale mohla jsem být ráda, že byl vůbec schopný mluvit. Byla jsem na něj naštvaná. Naštvaná za to, co řekl i za to co jsem řekla já. Taky za to, že se takhle zřídil a že by se klidně mohlo stát něco horšího, kdyby tady zůstal ležet až do rána.

„Tak fajn, jdeme," zavelela jsem sama sobě. Mattovu ruku jsem si přehodila přes ramena a dost neelegantním způsobem jsem ho spolu se sebou zvedla ze země. Nad jeho obvázanými dlaněmi jsem se pozastavila ale to bylo celé. Musím ho odvést domů!

Výhoda toho, že jsem po nedělích rozvážela noviny byla ta, že jsem se dost dobře dokázala orientovat v ulicích Port Angeles. Přesně jsem tedy věděla, kudy musíme jít a daleko to nebylo.

Klopýtat s Mattem, který zvládal tak tak chodit, nebylo nic lehkého. Přesvědčila jsem se o tom už po prvních metrech. Často jsem musela zastavovat a Matta jsem pak opřela kamkoli to šlo, abych si mohla protáhnout svaly a nabrat trochu síly. Z jeho úst vycházelo nesrozumitelné mumlání, i když jsem párkrát nejspíš zaslechla své jméno.

„Tohle nemůžeš dělat, Matte," promlouvala jsem k němu, zatímco jsme byli už jen pár baráků od jeho domu. Zamumlal něco, co mohlo znamenat já vím, nebo taky co se děje a nebo promiň, že jsem takovej idiot.

Na verandě jeho domu jsem byla už totálně vyčerpaná. Vláčet ho s sebou byla fakt fuška. Zkusila jsem otevřít dveře. Zamčeno. Jak jinak! Matta jsem postavila ke zdi a jednou rukou jsem mu tlačila na hrudník, aby zůstal stát.

„Máš u sebe klíče?" Odpovědí mi bylo jeho nejisté přikývnutí. Rozhlížel se kolem sebe, ale jako by to tu ani nepoznával. Byl stále bledý a jeho oči se až nepřirozeně leskly.

Volnou rukou jsem mu prohledala kapsy bundy a nesnažila jsem se přemýšlet nad tím, že mu sahám i do kapes u kalhot, kde samozřejmě ty klíče byly. Už jsem je vytahovala z kapsy, když mi Matthew položil ruce kolem krku a i přesto, že mu bylo špatně, se mu podařilo na mě uličnicky zazubit. Rychle jsem klíče vytáhla a podívala se na něj.

„July Parkerová mi slídí v kalhotech." Zasmál se, ale jeho pobavení hned vystřídala bolestná grimasa, ve kterou se jeho obličej zkřivil. Pravou ruku si přidržel na břichu a já ze sebe jeho druhou setřásla, ale držet jsem ho nepřestala. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila drobný pocit zadostiučinění, za který jsem se nenáviděla.