Fialky - POZASTAVENO

1. Zrůda?

Sedím v nějaké zakouřené kavárně, na sobě už dávno nemám pyžamo, ale černou mikinu a pohodlné záměrně vybledlé džíny. Na zdech jsou nalepené tapety s namalovanými kávovými zrnky, ale vypadají lacině. Všechno v této kavárně, zšedlé časem a cigaretovým kouřem, je laciné. Až na tu odpornou kávu, kterou mi přinesli. 

Můj obyčejný černý kufr s oblečením a osobními věcmi mi leží u nohou. Povzdechnu si a znovu se napiju kávy. Vzápětí se otřesu odporem. Přesto si opět loknu. Následovně se otřesu. Takto tu střídavě piju, střídavě se třesu, už asi dvě hodiny. A já se stále nerozhodla, co budu dělat.

Můžu jít za tou tátovou ségrou, ale v životě jsem ji neviděla. Ani nevím, co to je za člověka. Podepřu si bradu rukou. A co bydlení u nejlepší kamarádky? Její rodiče mě vždycky zbožňovali. Najednou se narovnám. Proč mě to jen nenapadlo dřív?

Pousměju se a dopiju tu černou břečku, kterou nazývají kávou. S novým skvělým nápadem v hlavě vstanu, dám na stolek z překližky pět babek, zvednu svůj kufr a vyjdu ze zakouřené kavárny vstříc světu... Vlastně to není úplně "vstříc světu", protože se jenom chystám pobýt u Clare, kamarádky na život a na smrt už od školky.

Naštěstí je dům jejích rodičů jen blok od kavárničky, co jsem nechala za sebou. Jak si tak jdu po ulici a razím si cestu mezi davem jako obvykle, najednou zaslechnu výkřik. Otočím se za hlasem a vidím postarší dámu podobnou opici ověšenou perlovými náhrdelníky a kožešinou fretky kolem krku. Ta žena se na mě dívá, jako bych byla odpadek, kterému narostly nožičky a začal chodit po světě a ještě k tomu u toho falešně zpíval písničky od Rihanny.

„Bacha na ni, zrůdu fialovou. Ta nemoc se šíří dotekem!" zavřeští hlasem plným nenávisti. O co té orangutance jde? Vždyť vykládá nesmysly! Pak si ale uvědomím, že jí to lidé věří. Okamžitě se odtáhnou a šeptají si o mně, já lehce zrudnu. Myslí si, že jsem zrůda. Že jsem zrůda. Zrůda? 

Je mi nanic, jak může být v lidech ta nenávist? Věří babským povídačkám, klepům a drbům nejrůznějšího rázu. Pohodím hlavou a přetáhnu si přes vlasy širokou černou kapuci od mikiny. Snad přestanou okounět. Vzdychnu, sklopím zrak a přidám do kroku. Zastavím až před důvěrně známým limetkově zeleným domkem se dvěma patry a průměrně velkou zahrádkou se spoustou zahradních trpaslíků. Projdu brankou, jako obvykle odemčenou, a zaklepu na dveře.

Otevře mi drobná blondýnka s očima temně modrýma jako noční obloha - Clare osobně! Když mě pozná, rozzáří se jí oči.

„Xinny! Co ty tady?" usměje se a než stihnu odpovědět, vtáhne mě dovnitř. Rozpačitě jí úsměv oplatím a rozmýšlím se, čím začít.

„Clare," oslovím ji vážným hlasem, „mám takový menší... možná větší problém," nadechnu se a podívám se jí zpříma do očí. Ona hned pozná, že něco není v pořádku.

„Co se děje?" vyhrkne a starostlivě se na mě koukne. Další hluboký nádech z mé strany. Pak shodím kapuci na ramena a fialové vlasy se mi rozprostřou po zádech.

Clare zalapá po dechu a přitiskne si ruku k ústům. Možná čekám, že začne ječet jako můj brácha, ale nakonec se udrží.

„Ty? Ty jsi... F. Ty jsi to F!" vykřikne nevěřícně a já jsem se začnu cítit divně a nepříjemně.

„Co tím myslíš?" zeptám se opatrně a kousek od ní couvnu. Ona se ale začne nekontrolovatelně třást. To se třese vztekem? Chladem? Risknu to a položím jí ruku na rameno. Podívá se na mě, vzlykne a odtáhne se. Ona brečí.

„Proč brečíš? Něco se děje, Clare?" nechápavě se otážu. Nejednou se v jejích očích zablýsknou bojovné jiskřičky. Její náhlá změna nálady mě rozhodí. 

„Ty to nevíš?! Ty to opravdu nevíš?!" zakřičí na mě zplna hrdla. Stáhnu se ke dveřím. Vím, že nevím.

„Moji babičku zabila F... Ani to nemůžu vyslovit!" znovu zařve a já ustoupím o další malý krůček. Zrovna se nadechuju, že jí vysvětlím, že všechny Fialky nejsou vrahounky, když mě vykopne z domu. Dopadnu na beton a narazím si kolena. S vykulenýma očima se otočím za holkou, která bývala mojí nejlepší kamarádkou. Kamarádky na život a na smrt. V dobrým i zlým. To určitě. Ještě než Clare definitivně zabouchne dveře, s nenávistí na mě křikne:

„Chcípni i se svejma sestrama Fialkama!" Zamrkám. Vůbec nechápu, co se s ní stalo, vždyť před pár minutami byla v pořádku a teď...

Bezradně sedím na betonu před důvěrně známým domem. Po tváři mi stékají slzy. Opět. Dnešek prohlašuju za nejubrečenější den v mém životě.

Přijde mi, jako by někdo vyrval z hrudníku srdce. Po té době, kdy jsme s Clare byly nejlepší kamarádky, mi to přišlo jako rozchod. Jaké štěstí, že nemám kluka. Dvojí rozchod už bych nedala. Opravdu ne.

Chvíli prostě jen zdrceně sedím na zadku. Pak naznám, že bych se měla trochu sebrat a postavím se na nohy. Opráším se a bez ohlédnutí odcházím do rušných ulic New Yorku s kufříkem v ruce.

Wow. Ty jsi to přečetl/a! Tleskám.
A tak co zatím říkáte na příběh? Kam si myslíte, že Xin půjde?
Můžete to napsat do komentů. :)