Fialky - POZASTAVENO

4. Ten žlutý dům

S Ritou, tou podivnou ženou, jdeme beze slov až k nějaké postranní uličce v čínské čtvrti. Teprve teď se mě zmocní nejistota a pocit, že bych se nejspíš měla bát. Nervózně těknu očima po okolí. Nikdo tu nechodí, zapáchají zde popelnice a u nich žijí nejspíš krysy, které jsou beztak nakažené morem. Kdyby chtěla, může mě tu zabít a nikdo si toho nevšimne... Otřesu se.  A nejspíš si mých ne příliš kladných pocitů z tohoto místa všimne i Rita a otočí se na mě. Barevné šaty jí vlají v mírném větříku.

„Nemusíš mít strach, Xin..." promluví tím svým příjemným hlasem. Ale mě neošálí!

„Jak to, že znáte mé jméno?!" přeruším ji. Moje jméno je natolik neobvyklé, že to nemůže být náhoda. Ona se na mě podívá pohledem, jenž jasně říká, že se to dozvím později. Jako všechno. Ale má smysl jí věřit? Už mě to nebaví. 

„Ne. Žádné později. Chci to vědět teď hned," řeknu trucovitě a nesmlouvavě po ní loupnu očima. Přiblíží se ke mně a já začnu lehce panikařit. Teď mě ubodá, uškrtí, rozřeže a kdovíco ještě.

„Jsi netrpělivá. Ale pokud tě to přesvědčí, že ti nechci ublížit... Víš, my Fialky nemáme jenom fialové vlasy. Ovládáme i jistou schopnost," mluví tiše a s rozvahou.

„Jakou schopnost?" zeptám se a kývnutím ji pobídnu, aby pokračovala. To, co řekla, mě velmi zaujalo. Unaveně se na mě podívá.

„Dokážeme vidět budoucnost, zlatíčko," řekne a mrkne na mě. S otevřenou pusou na ni zůstanu nepokrytě zírat. Rozesměje ji to.

„Není to tak neuvěřitelné, nemyslíš?" řekne s pobaveným úsměvem a podívá se mi zpříma do očí.

Tak jo, věřím jí. Protože oči nelžou. Vidí budoucnost. To vše vysvětluje. Ale jak je to možné? Vždyť to nejde! ...Nebo jde? 

Odkašlu si.

„Takže můžu věštit taky?" zajímám se hned. Znovu se zasměje melodickým smíchem.

„Věštěním bych to zrovna nenazvala, zlatíčko. Ale ano - i ty to dokážeš. Ale máš na to ještě čas. A teď pojď, čekají nás," rozejde se kupředu smradlavou uličkou. Natáhnu krok a doženu ji.

„Proč byste tomu neříkala věštění? A jak to dokážu? Proč na to mám čas? Chci to umět hned! Kdo nás zas čeká a proč? A kam..." spustím na Ritu, ale přeruší mě zvednutím ruky.

„Všechno se dozvíš, zlatíčko," zazpívá a zastaví se. Také zastavím své kroky a podívám se před sebe. Stojíme u vchodu jasně žlutého velkého dvoupatrového domu, který zde působí jako pěst na oko.

Najednou si vzpomenu na slova táty, co mi řekl v ten den. V ten den, kdy se celý můj život změnil. Říkal, že jeho sestra je ve nějakém spolku Fialek. A že je v čínské čtvrti, ve žlutém domě. Tohle přesně sedí!

Rita přistoupí ke dveřím a zaklepe. Kukátko se pohne a já na sobě cítím pohled neznámé osoby. Pak se kukátko opět zaklapne a dveře se rozletí. V nich se objeví dívka přibližně mého věku s šeříkově fialovými kudrnatými vlasy a zářivě se na nás usměje. Ve tvářích se jí přitom vytváří roztomilé ďolíčky. Nechápu, jak může být natolik optimistická, že se jí dokonce smějí i oči v barvě čokolády.

„Tak pojďte dál," prohlásí mile a ustoupí o krok. Rita vstoupí dovnitř. Vejdu hned za ní. Zaslechnu, jak ta rozesmátá dívka zavírá dveře.

Polije mě strach smíšený s nervozitou jako ledová voda od Yettiho. Fajn, Yetti pravděpodobně neobchoduje s ledovou vodu, ale chápeme se.

Ocitnu se v prosté maličké místnosti, která je zalitá příjemným žlutým světlem. Napravo ode mě stojí věšák a na něm visí asi třicet bund, mikin, kardiganů či vest. Hned vedle je poměrně velký botník zabírající většinu místnosti. Když se podívám nalevo, uvidím dveře do další místnosti. Nervózně se zatahám za rukáv mikiny. Přestože je to tu útulné, cítím se nesvá.

„Zlatíčko, odlož si. Konečně se všechno dozvíš! No není to vzrušující?" Ritě zajiskří oči nadšením. Očividně je hodně ráda, že jsem neutekla pryč.

„Hmm," zamručím souhlasně a protože je mi teplo, tak si opravdu mikinu sundám a pověsím ji na věšák. Pod ní mám temně zelené tílko se stříbrným opakujícím se vzorem maličkých korunek. Fialové vlasy mi spadnou přes ramena a rozprostřou se na zádech. Rita skopne z nohou kožené balerínky a položí je vedle botníku. Významně na mě pokývne a já udělám totéž se svými teniskami.

Usměvavá holčina se kolem mě prosmýkne a chytne mě za ruku. Leknu se toho a ucuknu, ale ona mě nepouští a potřese mi s ní.

„Promiň, že jsem se zapomněla představit, je to ode mě tak neslušné!" začne energicky drmolit a nadále se usmívá. Mračí se ta holka vůbec někdy? 

„Jmenuju se Emily!" řekne na mě moc vesele. Ale i tak se na Emily pousměju a potřásání rukou jí oplatím.

„Xin, ehm... Těší mně," představím se ze slušnosti.

„Však já vím," zasměje se. Vzápětí si zakryje pusu rukou a zahihňá se, jako by řekla něco, co by neměla. Ale mě už ani nepřekvapuje, že mě tady každý zná jménem.

S tajemným úsměvem mi Rita pokyne, abych vešla do těch dveří. Emily mě pustí a zatváří se stejně tajemně jako Rita, jen se více culí. Nevím, co mám čekat. Ale alespoň se cítím lépe. Emily a Rita jsou celkem v pohodě. Uchopím kliku a zhluboka se nadechnu.

„Nemusíš, pokud nechceš," řekne honem Rita a pohodí hlavou. Zašklebím se na ni a zmáčknu kliku. Vejdu.

Je tu další kapitola! Trochu jsem se rozepsala, ale co už. :D
Hvězdičkujte, komentujte a hlavně čtěte! :)
Už má tento příběh sto šedesát přečtení, za což moc děkuju. ♥
A také moje díky patří zuzis7 za recenzi, můžete si ji u ní přečíst. :)