Fialky - POZASTAVENO

Prolog

Probudím se neobvykle brzo. Možná to je způsobeno tím, že jsem mám dnes své šestnácté narozeniny, na které jsem se těšila už několik měsíců. Možná za to může můj o čtyři roky mladší otravný bratr Sam, co se vedle v pokoji dívá na nějaký strašně uječený film. Protáhnu se a vybrábořám se z postele. Už nemá smysl dál spát, mým cílem je jít zpeskovat Sama. V žlutém pyžamku s chlupatými papučemi na nohou vylezu z pokoje.

Vtrhnu do jeho pokojíčku jako uragán, připravená mu vynadat. Ale než stihnu cokoli říct, dokonce než se stihnu pořádně nadechnout, brácha na mě úděsem vytřeští svá zelenomodrá očka, tak podobná těm mým. Vyskočí na nohy, div že se nepřerazí o hromadu špinavého i čistého oblečení, co se povaluje všude po pokoji. Zaječí jako malá holka, pohled upřený na mou maličkost. Nechápavě se na něj podívám a pozvednu obočí. Přistoupím k němu. On ale o pár kroků uskočí a ukáže na mě prstem.

„Xin má fialové vlasy! Ona je Fialka! Zachraňte mě někdo! Pomoc!" křičí tak nahlas, že do jeho pokoje doběhnou naši rodiče se starostlivým výrazem ve tváři. Já, neschopná promluvit, si prsty prohrábnu rovné vlasy, o kterých stoprocentně vím, že jsou kaštanově hnědé.

„To je pěkně ubohý vtip, Samueli," řeknu mu opovržlivě a nakrčím horní ret. Otočím se zpět ke dveřím, že odejdu. Jenže mi cestu zastoupí má matka.

„Xin, můžeš si tu paruku sundat? Tohle opravdu není směšné, víš jak jsou Fialky nebezpečné," poví nazlobeně. Já si ale žádnou paruku nedávala...

Nasucho polknu a prosmýknu se kolem mamky. Rychle vběhnu do koupelny a zamknu se tam. Podívám se do zrcadla. V odrazu vidím pobledlou, pohlednou holku s oválným obličejem, ve kterém jsou zasazeny zelenomodré oči obkrášlené dlouhými tmavými řasami. A s fialovými vlasy po pás.

„Ne, to nejsem já," zašeptám a sáhnu si na vlasy, které vždycky bývaly mojí chloubou. Dívka v odraze udělá totéž. Oči se mi zalijí slzami. Jsem Fialka. Rozbrečím se. Slzy mi v potůčkách stékají po obličeji a kapají z brady na vršek pyžama.

Co vlastně vím o Fialkách?  Zamyslím se a opřu se zády o stěnu. Od malička jsem slýchala, že to jsou podivínky žijící v uzavřených skupinkách, opovrhovány celým světem. Nikdo jim nic neprodá, nikdo se s nimi nebaví, šance na rodinný život je nulová.
Proč já? Měla jsem plán - dostudovat gymnázium, poté jít na vysokou, najít si přítele a založit rodinu.

Znovu se podívám do zrcadla. Dívka s fialovými vlasy se na mě dívá rudýma očima od pláče. Zamrkám a narovnám se. Budu se s tím muset smířit. To, že jsem Fialka, neznamená, že mě rodina nebude mít ráda. Jsem přece úplně stejná jako třeba včera nebo před týdnem.

Pak si vzpomenu na bratrovu reakci a zmocní se mě panika. Klid, Sam vždycky přehání. Teď se seber a žij! Co se týče uklidňování sama sebe, jsem v tom celkem dobrá. Věřím si. Věřím, že vím, co dělám. Občas. Zhluboka se nadechnu a otřu si mokrou tvář do rukávu pyžama. Jako normálně provedu ranní hygienu a poté odemknu dveře.

Setkám se tváří v tvář tátovi. Jemně mě uchopí za rameno.

„Xin, to nebyl vtip, že?" promluví s klidným výrazem ve tváři. Táta mě zná opravdu dobře. Ví, že o vážných věcech nevtipkuji. Trochu nervózně přikývnu. Jemu se v obličeji mihne bolestný výraz.

„Moje sestra je taky Fialka," přizná šeptem. Překvapeně vykulím oči.

„Můžeš jít bydlet do jejího spolku. Je to v čínské čtvrti, ten dům je takový žlutý, najdeš to úplně v pohodě..." tiše na mě začne drmolit. Já ho ale přeruším.

„Ty... vy... mě vyhazujete z domu?" Asi se rozbrečím. Za dnešní ráno by to bylo už podruhé.

Ahoj! Právě jsi dočetl/a můj historicky první prolog mého historicky prvního wattpadového příběhu.
Budu ráda za jakýkoli ohlas v komentářích a za voteování. :)