Mřížka ventilace zářila srdnatou rezí. Každý statný kmen dávno zelených kaštanů, okolo kterých jsem procházela s pouhou jistotou zněl jako skřípění zamčené skříně. Už dlouho jsem tento nádherný, kaštanový les neviděla. Přede mnou se naopak rozprostíralo prachobyčejné, časem a větrem zmučené strniště. Váhavý krok kupředu, ale pak zase znova ukolébavý pocit nicoty.
Sedím tu schoulená v desetimetrové jámě. Na střelnici hlavy mi míří mladé kapičky špinavé vody. Zatím objímají mateřsky vyhlížející větev visící nad tímto ústavem rozmaru.
Zdá se mi to, jako by roky, kdy jsem se dutě snažila o Trik, utekly lusknutím. Byla to moje rutina. Den za dnem jsem se scházela na konci záhrobí u vodní jabloňe s monarchickým hodinářem. Přítel. Tak jsem mu říkala.
Zalovím hluboko v kapse své pomerančové blůzky. S mlasknutím mi na hlavu dopadne jedna z odvážných slziček, kterou už nebaví se jen tak držet pichlavé větvičky. V ten samý moment vytáhnu ze stísněné kapsy drobnou, zlatou lahvičku. Skrz potůček sluneční záře si prohlížím drobné, zlaté krystalky. Přítel.
