Znovu jsem setřela šátkem rudých tváří věrné služebníky smutku. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Viděla jsem v něm ubohou, životem mučenou, mladou dívku. Prstýnky hnědi se jí točily v klubíčku na temeni hlavy. Velké modré oči se blyštily zalité slzami. Nádech, výdech. Vybíhám ven z mého malého, opevněného hradu vstříc touze citu. Nikoho nevidím, jen slyším blíž a blíž to volání. Lituje toho. Je to opravdový přítel. Otto.
Tělo se vzrušením rozvlní v rytmu hudby, když dlaně potichu pokládám na borové dřevo. Otto hraje na harmoniku. Není živáčka, který by si jeho skočnému rytmu nepamatoval. I ta nejtvrdší skála se blahem rozplyne po chvilce vnímání toho sladkého příběhu, který dokáže vlít do každé jeho interpretace. Cítím z této skladby jeho hluboký zármutek. Obrovskou lítost, lásku, šrám na srdci.
V hlubokém zasnění neslyším přicházející kroky. Po chvíli si všimnu trpaslíka smíření, jak si sedá vedle mě a nechává se unášet poselstvím hudby.
Usměv mluví za vše. Důvěra, se kterou si padáme vzájemně do náruče, se náhle proměňuje v pocit úlevy. Frida je moje kouzelná víla.
