Přítel. Posledním přáním mé matky bylo, abych nikdy nezranila rodinnou tradici. K ní patřily i balónky, koně, třísky, balady a neméně také laškovná přetvářka. Každý den jsem kvůli tomuto přání musela překonávat mnohé překážky.
Začalo to čelenkou. Ráno jako každé jiné. Klíč, písek, chvíle ticha. Sluneční paprsky mě polechtají do očí a já s nemalou chutí vstávám. Venku je krásně. Časně, jasně. Čerstvý vzduch mi výří kučeravé svazky copů. Nazuji vysoké holínky a vyrážím ke koním. Máme je ustájené ve vedlejším vozíku. Veselé barvy se na mě smějí už zdaleka. Přicházím blíž, beru do ruky klíč. Pach pomočené půdy se nebezpečně vrývá do mé historie.
Nálada usíná. Sedíme s Otto a Fridou po celém dni žhavé výhně představení na dřevěných schodkách mé maringotky. Dnes to byl náročný den. Otto vytáhne odněkud cigaretu a zapálí si. Voní po mátě. S klidnou tváří pozorujeme západ slunce.
Nedokážu to. Už nikdy nebudu vystupovat vedle toho zlosyna! Míca se mi otře o zarudlá kolena. Ocas má hebký, stavěný velice elegantně. Utírám si částí trika uslzené oči. Otto! Jak mohl?
Naší rodinnou tradicí je už přes sto let cirkus Schwester.
Melodie, přicházející z dálky mě přerušila z usedavého pláče. Přestala jsem a zaposlouchala se. Jemná, usedavá melodie přicházela z vedlejší maringotky.
