Lukáškovy stopařské deníčky

Lukáškův deníček vidláka v Čechách aneb jak pobouřit celou Prahu.

Inu, vy, kteřížto máte tu čest mne lépe znáti, jste docela zajista obeznámeni s mou, patrně vrozenou superschopností - záhadným způsobem se kamkoliv přisrát.

A tak se jednoho dne stalo, a jak už bývá mým zvykem - nevěděl jsem kam, nevěděl jsem jak a nevěděl jsem ani proč, ale byl jsem i tak přesvědčen, že musím, jsem se vydal na cestu do srdce chaosu, a sic našeho veledůležitého hlavního města na údajné "školení instruktorů"

Stále si nejsem schopen ujasnit, jak k tomu přesně během akoholového deliria došlo, ale údajně jsem teď certifikovný protidrogový preventista a také odborník na prevenci proti šikaně. Hurá ! Ale to bych předbíhal.

Začalo to nevinně. Do města sta věží jsem se mírumilovně dopravil vlakem ve společnosti přemilého postaršího pána, jež několik hodin v kuse vyprávěl o údajně "tragickém selhání pokusu o kompletní židovskou genocidu" (sympaťák) a velmi příjemné slečny/paní/whatever, jež byla součástí tzv. "nepřizpůsobivého etnika", obdařující okolní vzduch pronikavým odérem, jež bych čekal tak v indickém bordelu a ústavičně jednoslovnými výrazy odsekávající pánovi, aby se utišil (sympaťačka). Klasická "ČDčková idilka"

Vzhledem k tomu, že jsem ranní ptáče, již v osmou hodinu ranní jsem si s úsměvem na tváři vykračoval po Pražském nádraží a štrámoval si to rovnou na místo určení. Dle instrukcí jsem měl dorazit k metru, ujet několik zastávak, poté přejet šalinou (tedy tramvají) a zbyteček dojít pěšky. Jal jsem se to tedy vykonati. Došel jsem k metru, rozhlédnul se, naznal, že co je moc, to je moc, otočil se a přešel půl Prahy pěšky. Ztratil jsem se jen čtyřikrát. Heč.

V devět hodin jsem již byl přivítán - z nějakého důvodu na skautské základně a začal si vychutnávat pocit nadřazenosti a geniality, způsobený mou přítomností na probíhajícím školení "zajištění protidrogové prevence a prevence proti šikaně ve skupiách problémových dospívajících". Pak byla přestávka. Trochu jsme se sjeli. I s přednášejícími. Pak jsme pokračovali. A tak pořád dokola.

Kolem večera jsem byl hrubým násilím, páchaným na mně zdejšími domorodci, donucen navštívit společně s nimi jeden zdejší pochybný objekt. Tyto domorodé existence, jež byly nejspíše jistou variací homo sapiens sapiens se mne pokoušely přesvědčit, že každý Pražák přepije Moraváka. Chystali se mi to dokázat. Desítkou.

...

...

...

Po notné chvíli jsem jim vysvětlil, že tím se u nás zalévají květiny a objednal jsem každému dvanáctku. Přinesl jsem za lid moravský velikou oběť, jelikož to byl jakýsi pražský patok, nevhodný ani jako jed na krysy, nebo leštidlo na psí tlapy. Padlo osm piv. Jazyková bariéra byla konečně prolomena a zklamaný pražský jinoch si chtěl svou ztrátu na cti kompenzovat čestným soubojem. Dali jsem si tedy přátelský souboj před objektem. Prohrál. Viděl nás náhodný kolemjdoucí příslušník klanu zdejších domorodců, nepochopil, že to byl souboj přátelský a vyzval mne na souboj nepřátelský. Dali jsme si tedy nepřátelský souboj před objektem. Prohrál. Naznal jsem, že je čas zmizet. Odporoučel jsem se tedy zpět do bezpečí skautské základny a své kumpány za sebou táhl roztomile se klimbající na čímsi longboardu.

Další krásný den probíhal podobně jako den prvý, jen jsme se pro naše večerní oslavy radosti ze života rozhodli zneuctít přímo skautskou základnu, abychom ušetřil čas s taháním se na longboardu, popř. odklízením zbytků padlých pražáků ze silnice. Můj bojovný přítel ze včerejšího dne se mi chtěl za započetí šarvátky omluvit. Koupil mi krabíčák. Myslel to vážně. Že když jsem z Moravy, tak to víno ocením. Ocenil jsem ho zhruba na 20 kč a naložil do něj vepřové, jež jsme se záhy jali grilovat.

Dále se dělo ještě spoustu věcí, ale pro většinu z nich buď neexistují v našem jazyce dostačující výrazy, nebo je příliš neetické je uveřejňovat na sociálních sítích. Proto dále přeskočím až na mou cestu zpět.

Udělal jsem si tu novou kamarádku, která se mnou sdílela těžký úděl cizáka v Praze. Rozhodli jsme se, že jelikož jsme oba chudí a cizí, půjdme spolu stopovat. Její přání bylo, že až budu o našich příhodách psát nemám z morálních důvodů zmiňovat její jméno. Proto budu nadále užívat jen pracovní přezdivku - Kopretina. Společně s Kopretinou jsme donutili jednoho dalšího pražského instruktora, aby nás hodil na nějaké strategické místo pro stopování. Vyflusnul nás u mekáče u dálnice a rychle zmizel. Připravili jsme si tedy ceduli s nápisem BRNO a jali se nahánět nebohé svačinkáře z meka. Neúspěch. Navrhnul jsem Kopretině, že by to šlo určitě lépe, kdyby byla nahoře bez. Dostal jsem nabídku, že když to udělám já a někdo mi zastaví, udělá to taky. Inu, věděl jsem, že jsem švarný jinoch a tak jsem ihned zahodil své tílko a aktivně stopoval. Po chvíli se zjevilo auto. Přibrzdilo. Z okénka vykoukla hlava a hlubokomyslně pronesla: "BUZNO !". Hlava zase zalezla a auto se ztratilo v horizontu. Provoz pokračoval. Kopretina dostála svému slibu a ikdyž si nechala podprsenku, stavilo jí hned asi třetí auto. Život není fér. S Kopretinou jsme se však museli rozloučit, protože za prvé: bylo volné jen jedno místo, za druhé: bydleli jsme každý někde jinde.

A tak jsem zůstal u mekáče sám, samoten. Sedmá hodina už odbíjela a já stál stále sám. Když najednou se z ničehonic zastavil ocelový oř přímo vedle mne a já plný naděje pospíchal k němu. Když tu se ozval nepříjemný hlas zjevně oživlého potratu, který měl velmi silné komplexy, patrně už od raného dětství."Hej pičo! Sem ti jen chtěl řícť, že taky valim do Brna. Zdar PYČO !" Intelektuální projev tohoto šohaje mne tak zasáhnul, že jsem pomalu začal ztrácet naději.

Avšak právě ve chvíli, když už jsem se chystal jít prudit lidi sedící u Happy Mealu, se zjevil spasitel, kterýžto mne s úsměvem na tváři a dobrým pocitem v duši nabral a odvezl k nějaké vesničce u Brna. Nepamatuji si její název, ale vím, že obsahoval něco s veverkou, nebo podobným stromolezým hlodoavcem. Zde jsem se náhodou setkal se spolužačkou z gymplu, prohodil pár slov s ní a s opodál sedícím homelessákem a autobusem si to frčel do Brna. Na minutu přesně chytnul vlak, protože měl půl hodiny zpoždění a teď už si v klídku ležím doma, dusíc se všudypřítomnými chlupy mého kocoura, jež mne tu obdařuje svou přítomností a neustále připisuje poznámky k mému textu.

Výletu Zdar !