Lukáškovy stopařské deníčky

Lukáškův stopařský deníček: Truck Trip

Vzhledem k tomu, že posledně měly mé literární zvratky na fejsbůčku docela úspěch, rozhodl jsem se v nich nadále pokračovat. Plesejme. Všichni, jež máte tu čest mne znáti, jistě víte, jak jsem časově vytížený člověk. Proto se teď potápím do hlubokých zákoutí své paměti a pokouším se vyštramat vzpomínky na už přes týden starou historku. Jistě si říkáte, že to není tak dlouhá doba, nicméně dlouhé roky strávené pod rukou českého vzdělávacího systému můj mozek nechaly zdegenerovat do podoby zmokvalé pletené ponožky a proto předem upozorňuji, že budou-li se vám některé reálie mého příběhu zdát lehce podezřelé, ba dokonce nepravděpodobné, berte v potaz mou děravou myšlenkovou schránku, nutkavou potřebu být za každou cenu vtipný a patologickou touhu dělat z každodenních úkonů legendární historky.

Tak, pohodlně se usaďte, přisuňte kávičku, přikryjte se dekou a kopněte do sebe panáka, nebo deset.

Jak už jsem avizoval ve svém posledním dílku, stal jsem se záhadným způsobem certifikovaným instruktorem a tak náplň mého života za poslední dva měsíce je, že střídavě jezdím mezi Prahou a jejím nehostinným okolím, kde páchám psychickou újmu novým studentům a mezi Brnem, kde jednou za čas pozdravím ve škole, popřípadě obšťastním svou přítomností své známé (i neznámé). Jak už jsem také zmínil asi tak kterýkoliv den, kteroukoliv hodinu a kteroukoliv chvíli - jsem chudý student co nakupuje ve zlevněnce, aby nechcípl hladem, proto otázku dopravy řeším tím, že postávám jak homelessák u dálnice s cedulí a smutným kukučem a snažím se ulovit nějakého dobrodince, který by mi zařídil pohodlnou dopravu zdarma. A tady nám po třech odstavcích začíná to, o čem jsem vlastně chtěl psát. Hurá !

Postávám si takhle u Prahy u dálnice a snažím se emocionálním nátlakem donutit už asi patnáctou osobu opouštějící zdejší "mekáč", aby mne nabrala alespoň do kufru. Zatím jsem se dopracoval jen k tomu, že jsem byl obdařen několika neblahými negativními projevy proti mojí maličkosti, šedesátikorunovou stravenkou od kolemjdoucí důchodkyně, která si mne spletla s bezdomovcem a rýmou. Nic moc. Po notné chvíli u mne zastavil důstojný pražský jinoch, jehož kárka za deset milionů naznačovala mikromolekulární velikost jeho genitálií, stáhl okénko a začal na mne vyřvávat, že nechce ze svých daní sponozorovat takové ubožáky jako jsem já. Poučil jsem se z toho a převlékl se ze svých děravých tepláků, zabláceného kabátu a homeless-style čapky do něčeho více reprezentativního. Voala. Asi to bylo v tom. Do svého deníčku jsem si poznamenal: "Nestopovat v případě, že vypadám jako obyvatel prostor pod dálničním přejezdem." Hned po chvíli přede mnou zastavil mohutný železný stroj - kamión, který pravděpodobně převážel spoustu kokainu, nebo alespoň bandu uprchlíků. Zaplesal jsem radostí a už se blížil. V tu chvíli kamioňák vyskočil, ukázal na mne prstem, něco zažvatlal a následně rozepnul poklopec. To bylo lehce znepokojivé. Naštěstí se jen rozhodl na místě vyprázdnit obsah svého močového měchýře do kanálu hned vedle dětského hřiště. (Ty děti si pravděpodobně ponesou psychické potíže už nadosmrti.) Nicméně já, už téměř rezignovaný, jsem byl nadšený z jakéhokoliv způsobu dopravy a tak jsem se vyškrábal do ďáblova rejdiště a tím započala naše cesta.

První nepříjemnost se objevila hned zpočátku - můj velectěný zachránce na mne promluvil: "haujspíkn ?". Odvětil jsem: "prosím ?". Načež s vypětím všech sil prohlásil: "hau ju spíkn ?" Z toho má detektivní mysl vydedukovala, že se nejspíše ptá na mou řeč a metodou dedukční jsem také dospěl k názoru, že pravděpodobně nebude Čech. A tak se spustila lavina česko-německo-polsko-rusko-anglické slovní smršti, která však překvapivě vyústila v zájemné porozumění. Jazykovou bariéru jsme prolomili a směsicí jazyků jsme si, světe div se, docela pokecali. Dozvěděl jsem se, že můj spasitel se jmenuje Jánoš a je Maďar, jako kamioňák už pracuje velice dlouho a jeho největší hobby je ukazování prostředníčku na nebohé spoluúčastníky dálničního provozu. Milý to starý mládenec. Divili byste se, jak moc vybavená věcička takový kamion vlastně je. Měl tam postel, kávovar, basu piv, kanystr s vodou, plynový hořák, pytel plný mouky (doufám) a spoustu dalších věciček, co bych v dopravním prostředku nečekal. Jánoš se podíval na mé znavené vzezření a nabídl se, že mi udělá kávu. Lehce jsem pochyboval, ale nechtěl jsem urazit, tak jsem přikývl. Jánoš mi podal takový zajímavý plechový hrníček. Na jeho venkovní straně byla buď sytě rudá barva, která Jánošovi ukápla při tvorbě nějakého sebeexpresivního uměleckého díla, nebo to byla zaschlá krev. Raději jsem to nezkoumal moc do hloubky a už jsem si chtěl nasypat "nescafé" do nádoby, jenže pak jsem si všiml jejího špinavého dna, které než jako dno hrnku, vypadalo spíše jako dno mariánského příkopu. Nenápadně jsem na to upozornil a tak si se mnou Jánoš obětavě hrníček vyměnil. Druhý hrnek už nebyl tak zaprasený, jen se na jeho okraji třpytily malé bílé krystalky. Dodnes nevím, jestli to byl cukr, nebo kokain, je ale pravda, že po zbytek jízdy jsem se najednou cítil mnohem uvolněnější.

A tak jsme si to razili dál a po prodiskutování rozdílů mezi našimi jazyky jsme téma hovoru přesměrovali na kulturu. To byla chyba. VELKÁ CHYBA. Jánoš se ukázal jako milovník hudby, ještě k tomu dosti nahluchlý, a tak mi celou cestu řvala do uší kulervoucí hlasitostí maďarská opera. Naštěstí jsem agnostik, ale jestli peklo existuje, pak přesně takový randál tam je. Takový, že se mi z toho ježily snad i chlupy v podpaží, chvíli jsem dokonce uvažoval, že vystoupím uprostřed dálnice, nebo se předávkuju tou moukou, co se válela po zemi.

Chvíli jsem setrvával ve stavu, kdy jsem si myslel, že přišla chvíle osvobození, protože jsme zastavili a Jánoš, díky bohu, rádio na chvíli utišil. Vystopili jsme a najednou se spustla zběsilá kanonáda maďarsých hemzů, protože Jánoš patrně patřil k nějakému kamioňáckému gangu a celou dobu za námi jeli jeho kumpáni. Vůbec netuším o čem to debatovali, nicméně se na nějakém závěru usnesli, vykouřili každý krabičku cigaret, každý si dal "krígl" kafe a v naší jízdě smrti se pokračovalo.

Jánoš byl pravděpodobně dosti znepokojen, protože se se mnou přestal bavit a jen byl ponořen do opery. Já byl taktéž lehce znepokojen, protože měl jednu nohu na plynu a druhou na palubní desce. Jeho ostatní končetiny se různě pohybovaly všude po kamionu, kromě místa, kde byl volant. Většinou jej přidržoval koleny a ruce měl plné kafe a cigaret a když náhodou v ruce cigaretu neměl, tak to bylo jen proto, že si další balil.

Po další hodince se Jánoš opět rozpovídal a začal mi popisovat pěvkyni, jejíž hřmotný hlas se zrovna z repráků dral, jakoby chtěl vyletět z kamionu a urvát uši lidem z okolních benzínek. Že jí je 72 byla překvapivá informace, že zpívala s Karlem Gottem, který je mimochodem v Maďarsku asi ještě větší "stár", než tady, to byla taky docela zajímavá informace, ale to co už bylo lehce děsivé bylo, když začal ze všech otvorů v kamionu vytahovat její fotky a jeho emoční exprese začala být velice intenzivní. Chvíli jsem myslel, že se nad těmi fotkami začne ukájet. Naštěstí z toho sešlo. Teda doufám, protože čůrací zastávka byla podezřele dlouhá.

Nicméně po všech těchto útrapách jsme se nakonec dopravili až k Brnu a Jánoš se mi dokonce nabídnul, že mne dveze až do mé rodné vísky. To jsem mu naštěstí rozmluvil, slušně poděkoval a rychlostí světla se snažil vypařit z jeho dosahu.

Pak už jsem se v klidu, míru a pokoji dopravil přes Brno, kde mi do uší vyzváněly jen dobře známé, líbezné tóny našeho velkoměsta, takže spousty vyřvávajících cigánů, zvracející opilci na ulici a negramotní imbecilové křičící na sebe zpravidla z jednoho konce dopravního prostředku na ten druhý. Krása.

Tak, to je vše. Pokud jste byli tak vytrvalí, že tuhle slohovku, jež původně měla být rychlý sběh mého dobrodružství na deset řádek, jste dočetli až sem, veleděkuji vám za vaši pozornost a teď padejte dělat něco produktivního. Pěknej den přeju a VÝLETU ZDAR !