One Direction - One Shots

Ziam

„Zayne, pozor!" zakřičí na mě Liam a skočí po mě, protože nevnímám. „To bylo jen tak tak, málem tě postřelili."

Ano, myslíte si to správně. Je rok 1890 a my jsme ve válce proti Rusku. Já a Liam jsme neporazitelná dvojka, navzájem si chráníme záda. Byli jsme větší parta, ve které byl Louis, Niall a Harry, ale bohužel, už v předešlých bitvách jsme je ztratili. Proto s Liamem držíme tak při sobě, nechceme o sebe navzájem přijít. Rád bych vám o tom více povyprávěl, ale musím jít vyhrát tuto bitvu a konečně skončit s takovýmto životem.

Otočil jsem se zrovna v pravou chvíli, když na Markuse běžel nějaký hajzl, asi si myslel, že je nenápadný, no hochu, zahráváš si s nepravými.

Namířil jsem svým kulometem a kulka mu projela skrz na skrz hlavou. Pomalu padal k zemi. Ještě jsem se ujistil, že je Markus v pořádku a šel sem na další.

Plazící se po zemi jsem se přesunul do příkopu, kde jsem měl chvilku na to, abych mohl oddělat granát a hodit ho mezi naše nepřátelé.

Rozhlédl jsem se okolo sebe, ve snaze najít Liama, ale nedařilo se mi to, ale pak jsem ho zahlédl, jak se v bolestech svíjí na zemi. Okamžitě jsem se k němu rozeběhl, nehledíc na to, že by mě někdo mohl zastřelit.

„Liame, neboj se, dostanu tě odtud." Opatrně si ho přehodím přes ramena a běžím směrem k ošetřovně. Jednou rukou si ho přidržuji a ve druhé ruce mám zbraň. Snažím se hlídat okolí. Ostatní mě vidí, a vidí, že se něco děje, tak mě chrání, abych bezpečně došel na cílové místo.

„Rychle, rychle, potřebujeme nějakého doktora." Panikařil jsem a po všech jsem křičel. Přiběhl ke mně Skyler, místní lékař. „Ty hajzlové ho postřelili, musíte mu okamžitě pomoct."

„Vezměte ho na 5 a ty tu počkej."

Chci jít taky, ale vám, že bych tam akorát překážel a stresoval je a to nechci. Chci, aby byl Liam v pořádku. Nervózně jsem přecházel z místa na místo a čekal, až někdo vyjde a řekne mi jak na tom je. Po asi hodině se otevřeli dveře, kde ho operovali.

„Jak to dopadlo?" Zeptal jsem, když jsem k nim přiběhl. „ Je v pořádku, je dobře, že už všechno končí a vy už nebudete muset bojovat.
"To jsem rád, spadl mi kámen ze srdce. A ano máš pravdu, je dobře, že už to končí." Opravdu jsem si oddychl, už tak jsem o dost parťáku přišel a obzvlášť o Liama bych přijít nechtěl.
„Ale bude se o něj muset někdo starat."
„To mi je jasný, já se o něj postarám."
„Myslel jsem si to, že se toho ujmeš, je vidět, že ti na něm opravdu záleží."
„Narážíš tím na něco?" Teď ho nechápu.

„Všiml jsem si, jak po něm pořád koukáš a jak k sobě máte blízko, Zayne, neudělal sis k němu nějaké větší pouto než pouze kamarádské?" Co prosím?!
„Cože? To je blbost." „Já myslím, že není, přemýšlej o tom." Ukončili jsme rozhovor a já se vydal k pokoji, kde by měl Liam ležet.

Otevřel jsem dveře pokoje a potichu přešel k posteli, spal. Porozhlédl jsem se po pokoji, a na druhé straně jsem uviděl židli, došel jsem si pro ní, a přisedl jsem si k posteli. Nedalo mi to a přemýšlel jsem nad tím, co mi před chvílí řekl Skyler. Přiznám se, nasadil mi brouka do hlavy.

Ale co když má pravdu? Co když jsem si k němu navázal větší pouto, než jsem chtěl? Je pravda, že už delší dobu spíš koukám na chlapy, než na ženský. Asi jsem si to nechtěl připustit, že by se to mohlo stát zrovna mě.
Jenže pokud to je pravda a já jsem se do něj zamiloval, co mi na to řekne?
A mám mu to vůbec říct, co když se na mě vykašle, že se mu zhnusím.
Já o něj nechci přijít, je to skvělý kámoš.

Uslyším, jak na mě někdo promluví a to mě vytrhne z mých myšlenek. Podívám se před sebe, Liam už je vzhůru a kouká na mě svýma krásnýma oříškovýma očima. Asi jsem na něj moc civěl, protože si odkašlal, aby mě upozornil na svou přítomnost.

Panebože co zas blbnu.