sunset boy.

12.

Co jsem měl říct?

Nemohl jsem to říct před ním. Nebo spíš nechtěl, ale i tak.

Tak jsem mlčel a zíral do stolu.

„Matthew, kdo to byl? Proč ti to udělali..."

Už jsem nevnímal. Všechno bylo jako pod vodou a doléhalo to ke mně z dálky.

Prostě jsem to nedával, bylo toho moc.

Vyskočil jsem na nohy, díky čemu jsem převrátil židli. Upoutal jsem na sebe pozornost celé jídelny, ale to mi nevadilo, byl jsem na odchodu.

Prostě jsem se rozeběhl. Pryč ze jídelny, pryč ze školy.

Prostě jsem běžel. Podvědomě jsem věděl kam.

Sice jsem si slíbil, že už před problémy nebudu utíkat, ale sliby jsou od toho, aby se porušovaly, ne?

-----------
Mi přijde, že jsem si touhle "knížku" na sebe upletla bič. Zajímá mě, jak to skončí, fakt.
Jinak pokud to čte nějaký Mates, tak všechno nejlepší k svátku.