sunset boy.

26.

Zakuckal jsem se čajem. Mel mě musela praštit po zádech. Tohle jsem nečekal. Ale byla to zajímavá otázka. To jsem musel uznat.

„Mel, vždyť ho znám sotva den."

„Tak tenhle fakt pomineme."

„Jak chceš pominout něco tak důležitýho? Ale pokud jde o vzhled tak ano. Ale povahově nevím. Ale nechci se o tom bavit."

Mel jen kývla a upila z hrnku. A začal mi povídat o jednom maturantovi, který měl tu drzost a díval se jí na zadek. Popravdě jsem si vyslechl asi první tři věty a potom přestal vnímat. Byl jsem rád, že už to nechtěla rozebírat.

Asi po půl hodině jsme se rozloučili. Vydal jsem se temnými uličkami domů. Dnes jsem nemusel zvonit, už jsem měl klíče.

Doma jsem sebou jenom hodil na postel, zíral na strop a přemýšlel. O sobě. O Jackovi. O té otázce. O tom, co se stalo v angličtině. O tom všem.

A docházelo mi, že k Jackovi něco cítím. Něco, co jsem k nikomu ještě necítil.