Krátké "hororové" příběhy

Mořská panna

Nasedáme na palubu! Zakřičel na mě hlubokým hlasem můj otec. Poslušně jsem vyběhla z malého žlutého domku u pláže a nasedla na vypůjčenou loď od mého nejlepšího kamaráda Marcuse. Usedla jsem na již zmiňovanou vypůjčenou loď, táta nastartoval motor a vypluly jsme. Po nějaké době vyplutí jsem vyndala z mého baťůžku po mé mrtvé mámě starý ušmudlaný skicák a obyčejnou žlutou tužku s růžovou gumou na konci. Rozhlížela jsem se po krajině s touhou něco vidět a pak to nakreslit. Věděla jsem, že když nakreslím rybu tak to bude moc obyčejné a já chtěla být vždy výjimečná a originální, což bych s rybou ve vodě nebyla. Otáčela jsem hlavu pořád dokola, jako sova a doufala, že něco uvidím. A zdařilo se! Na hrbolatém útesu jsem uviděla něco jako rybu a napůl člověka. Byla to mořská panna. Z kapsy u džínových kraťasů jsem vyndala telefon a zmačkla jsem spoušť u foťáku. Usedla jsem zpět na dřevěnou lavičku na lodi a začala s obrysem neznámé dívky sedící na útesu.

Po docela krátké době jsem viděla jistou podobu mezi fotografií a náčrtem.

Po dokreslení obrazu jsem umolousaný skicák odhodila na batoh a šla se projít po palubě lodi. Pod mými plátěnými teniskami úpěli dřevěné prkna. Naklonila jsem se přes palubu lodi a zahleděla jsem se do chladného moře. Natáhla jsem ruku do vody, že se trochu zchladím v tom neúnosném vedru. Voda byla docela průhledná a proto, jsem zahlédla světle modrou dlaň, jak se ke mně blíží. Natažené dlouhé prsty se ke mně rychle blížily a já byla jako, opařená. Rozkoukala jsem se, až když už bylo pozdě! Chladná dlaň se vlila do mé, a pevně mě uchopila. Po té na mě z vody vylétla i druhá dlaň se stejně chladnou a modrou kůží a taktéž mě stahovala dolů. Táta byl v podpalubí a proto, nejspíš neslyšel hlasité šplouchnutí do vody a následné čvachtání a pololokavé výkřiky.

Koukala jsem skrz chladnou vodu vzhůru ke slunečním paprskům a doufala jsem že, si mě táta přece jenom všiml. Byl to omyl nikdo si mě nevšiml. Nějaká podivná věc mě táhla čím dál blíž ke dnu. Netušila jsem, co budu dělat. Pořád se mi hlavou honily myšlenky, Co mě to drží za pas?! Jestli ještě někdy uvidím tátu a Marcuse?! Bylo mi do breku, ale musela jsem být silná dostat se z toho sama! Věděla jsem že, když vylezu z vody zpět na loď, takže mi nikdo neuvěří, co jsem vlastně viděla a že mě budou považovat za blázna atd. stále jsme myslela na tátu, aby nezůstal sám, kdybych se nevrátila. Pak už jsem akorát cítila silnou bolest na hlavě a viděla krev jak, proplouvá chladnou vodou.

V hlavě jsem měla vzpomínky na tátu a Marcuse jak mě hledají a našli, ale nenašli.

Tátu ani Marcuse jsem už nikdy nespatřila...

Na téhle kapitole jsem pracovala opravdu dlouho a doufám že se vám líbila...