[Mafiánka bez srdce] Už tě nechci!

Kapitola jedenáctá

TAYLER ADAMS

„Strašně moc mě to mrzí, Naomi. Netušil jsem, že se tu ještě někdy ukáže. A už vůbec jsem nečekal, že to udělá takhle. Jsi v pořádku?"
„Je mi fajn. Ty za to přeci nemůžeš," usmála se a dala mi pusu na tvář. Sáhla do kapsy pro klíč od svého bytu a strčila ho do zámku. Zastavil jsem jí ruku. Nechápavě sena mě podívala. „Pojď dnes ke mně. Budu klidnější, když budeš se mnou."
„Já myslela, že není-"
„Taky, že není. Ale kdo ví, co se jí v té hlavě zase zrodí. Chci tě mít na očích."
Klíč vyndala ze zámku. Chytla mě za ruku a nepatrně se usmála. „Tak dobře."

EMILY SMITH

„Slečno Emily, jste v pořádku?"
„Lépe jsem se nikdy neměla,"odpověděla jsem arogantně služebné. „Nemáte nic jiného na práci?"
„Mám, ale myslela jsem si, jestli byste si o tom nechtěla náhodou promluvit-"
„To jste si myslela špatně!"zastavila jsem jí uprostřed věty.
Radši už nic neříkala a dala se potichu na odchod.
„Počkejte," řekla jsem už tentokrát mileji. „Omlouvám se. Nechtěla jsem na vás takhle vyjet... Byla byste tak hodná a posadila se?"
Služebná přikývla a posadila se na koženou sedačku. Sedla jsem si naproti ní a začala odvyprávět, to co se tu před pár hodinami odehrálo.„Co jsem udělala špatně?"
Nejistě se na mě podívala. Z jejího výrazu jsem pochopila, že se bojí cokoliv říct.„Neurazím se, nijak vás za váš názor nepotrestám. Budu to brát jako radu od kamarádky," ujistila jsem ji.
„Neměla jste je takhle přepadnout. Myslím, že kdybyste zazvonila u něj doma, tak by vám před nosem dveřmi neprásknul. Je to slušný muž a určitě by vás vyslechl. Ale takhle... Pardón, ale udělala bych to samé jako on. Omlouvám se za to, co teď řeknu, ale jak je vidno, už o vás nemá zájem, Emily."
Pohlédla jsem směrem k oknu, aby neviděla, že se mi slzy ženou do očí. Měla pravdu.„Poraďte. Co mám teď dělat?"
„Vraťte se za svou dcerou. Vše tady hoďte za hlavu. Vy už sem nepatříte, nic vás tu nedrží."
„Ale přeci nemůžu mojí dceru připravit o otce. To jí nemůžu udělat."
Položila mi ruku na rameno a podívala se mi do očí. „Jednoho dne mu to říct můžete. Jenne teď. Až bude vhodná doba. Nejdříve musí vychladnout a vše si srovnat v hlavě."
„Dobrá. Zabalte mi prosím,"odpověděla jsem, přičemž jsem se rychle postavila a šla se nadýchat čerstvého vzduchu.


„Slečno? Máte vše připravené," potichu mě upozornil mužský hlas. Otočila jsem se směrem ke dveřím, vyšla jsem ven a všechno si zkontrolovala.Zavřela jsem kufr. „Tak a můžu jet. Ještě jednou vám děkuji za radu, Marie," odvětila jsem směrem k služebné.
„Nemáte vůbec za co. Ráda jsem pomohla," přikývla a mile se usmála.Nasedla jsem do auta a nastartovala motor. Dvakrát jsem zatroubila na pozdrav a rozjela se směrem letiště.

Jela jsem už tak půl hodiny, když v tom najednou mi zazvonil mobil.Sáhla jsem po něm na vedlejší sedadlo a přiložila si ho k uchu.„Už budu na letišti. Ano. Ano. Až přistanu, chci okamžitě jet domů. Ano, pošlete mi řidiče, sama to neodřídím, budu unavená.Dobře, tak zatím," zavěsila jsem a hodila mobil na sedadlo.Podívala jsem se zpět na silnici, když v tom najednou... Oslnila mě světla od auta, které jelo přímo proti mně. „To ne!"zakřičela jsem, prudce jsem stočila volant a poslední, co jsem viděla byl svět vzhůru nohama.

Tentokrát díl z dvou pohledů. Doufám, že se kapitola líbila :)