[Mafiánka bez srdce] Už tě nechci!

Kapitola devátá

O 6 MĚSÍCŮ POZDĚJI

„My jdeme na večeři sem?" zeptala se mě Naomi.
„Jo... No, já jsem si říkal, že by to bylo pěkný... Když máme výročí. Tak proč nezajít někam, kde to začalo?"
„Začalo to v klubu... Ne tady," připomněla mi a dobíravě se na mě podívala.
„To sice ano, ale ty chceš jít na večeři do klubu? Já myslím, že ne. A tady jsme se pořádně poznali, tak nemruč a jdeme," popadl jsem jí za ruku a zatáhl do restaurace.

Posadili jsme se k tomu samému stolu, jako před půl rokem – ke stolu u zdi. Číšník k nám přispěchal. „Dobrý den, hned vám donesu jídelní lístek. Dáte si něco k pití?"
„Lístek není potřeba. Dám si Carpaccio [karpáčo] a Créme brûée [krém brulé] s vodou, děkuji."
Číšník vše pečlivě zapisoval. Poté se podíval na Naomi.
Ta na mě nevěřícně koukala a kroutila hlavou. Když si všimla pohledu číšníka, mile se usmála. „Dám si to samé, děkuji."
Přikývl a okamžitě spěchal vše vyřídit.
„To samé jako minule?" zeptala se nabručeným hlasem.
„Jo, doufám, že ti to chutnalo. Jestli ne, tak-"
„Ne. Chutnalo mi to. A jak," spokojeně se usmála, ale ten pohled byl hned pryč. „Jde o to, že to je všechno strašně drahý, Taylere. Nemůžeš takhle utrácet..." dopověděla větu a založila si ruce na prsou.
„Je to jen pár korun, Naomi." Probodla mě pohledem. „Už jsem ti říkal, že bych si mohl koupit celou tuhle restauraci... Co celou! Deset takových."
Povzdechla si a dál už byla zticha.

Dojedli jsme a zaplatili. Vyšli jsme z restaurace. „Spokojená?"
„Jo, jen ty peníze. Mohli jsme si prostě koupit pizzu nebo čínu. To by mi stačilo. Hlavně, že bychom byli spolu." Přitiskla se ke mně a dala mi pusu. Neokomentoval jsem to, protože jsem věděl, že by si stejně stála za svým.

Zašli jsme do tmavé uličky, najednou proti nám stálo velké černé auto a oslňovalo nás dálkovými světly. Marně jsem se snažil někoho najít. „Hej! Co to děláte!? Okamžitě to vypněte!" Hned na to se světla zhasla. Motor zařval a auto se rozjelo proti nám. Zastavilo hned u nás. Otevřely se dveře, přičemž vyběhli čtyři týpci, popadli mě i Naomi a nacpali nás do auta.
Naomi chtěla začít křičet, ale já jsem jí vzal pevně za ruku a zavrtěl hlavou čímž jsem jí dal najevo, aby byla potichu. Dva z nich na nás zírali. Vrtalo mi hlavou, proč nás unesli... Ale jasně jsem věděl, že tihle nám nic neřeknou. Podíval jsem se zpět na Naomi. Měla v očích strach. Slzy se jí hrnuly do očí. Palcem jsem jí začal hladit po ruce. Okna byla tmavá, takže jsem z nich nic neviděl.

Po pár minutách auto zastavilo a tak jsem usoudil, že to nebude daleko od města. „Konečná," řekl neutrálním hlasem jeden z mužů. Dveře od auta se otevřely. Ještě předtím, než nás vyvedli, nám nandali pásku přes oči. Ušli jsme pár kroků. Sundali nám pásku a my jsme se ocitli v obrovské hale. Naomi se na mě podívala... Byla vyděšená k smrti. „Taylere, já se bojím," špitla směrem ke mně tak potichu, že jsem to sotva slyšel.
„Neboj se. Věříš mi?"
Nepatrně přikývla.
„Tak dělej vše, co ti řeknou."

Ahoj! Vím, že je to už strašně dlouho, co jsem vydala poslední kapitolu, ale i přes to doufám, že se Vám dnešní část bude líbit. :) Dnes jsem přidala menší zvrat. Tak uvidíme, jak to dopadne! :)