Jen pár slov

Muž, co učil ptáky létat

Psal se rok 1983, to mi bylo deset let a já konečně uviděla svého dědu. Víte, byl to muž, který zažil své, ale nikdy se nevzdával a radost v očích mu zůstávala vždy a za jakýkoliv podmínek. Bylo mi potěšením trávit s ním mé volné chvíle a abych tady nemluvila do větru, povím vám příběh ze dne, kdy se i tento starý pán musel podřídit tehdejší společnosti.

23. září 1993 Belgie, dům nedaleko města Tilet

Stála jsem tam a pozorovala klidné jezero daleko od civilizace.

Dědeček nikdy nechtěl bydlet tam, kde bylo mnoho lidí, a já se mu vlastně ani nedivím. Sice s maminkou bydlíme v hlavním městě Belgie, v Bruselu, ale my jinak nemohly, jelikož ona potřebovala práci a já vzdělání.

Uslyšela jsem za sebou ten známý hlas a s úsměvem ve tváři jsem se otočila a zamávala na muže, který se opíral o hůl a taktéž mi mával. Rozběhla jsem se k němu a paže mu obtočila kolem pasu. „Dědečku," usmívala jsem se mu do kabátu a on mě hladil svou dlaní po hnědých, kudrnatých vlasech.

„Princezno, kdepak jsi od rána byla?" zeptal se mě svým vlídným hlasem a já se zakoukala do jeho zelených očí, kolem kterých se rozprostírala hra vrásek.

"Byla jsem dole u jezera, našla jsem několik mušlí. Neříkal jsi, že ty jsou jen u moře?" on se nepřestával na mě usmívat a já mu to oplácela. Byl to velmi šťastný muž. Nepotřeboval toho mnoho, jen klid a mír v jeho srdci.

„Ale taky jsem ti říkal, že dřív i tady bylo moře. Ale teď už pojď, oběd čeká."

Opíral se jednou rukou o jeho starou hůl a druhou mě držel za ruku. Poskakovala jsem si kolem něj a pobrukovala si písničku o třech vílách, kterou mě děda naučil. Vždy o mně říkal, že jedna z těch víl jsem já, ale kdo pak jsou ty další dvě? Na to mi nikdy neodpověděl, prý, že na to jednou přijdu sama.

Chtěla jsem mu pomoct prostřít stůl, ale vždy jsem se dočkala té stejné odpovědi: „Posaď se, tak starý ještě nejsem," doprovázel ji úsměvem od ucha k uchu.

Po vydatném obědě jsme museli nakrmit i jeho dvanáct ptáčků. Byly to většinou tací, kteří měli zlomená křídla a v přírodě by nepřežili. Dědeček se jich ujal, staral se o ně jak nejlépe dokázal a když se uzdravili, pustil je na svobodu. Oni mu za odměnu zazpívali jejich ptačí píseň a odletěli si tatam.

Byl tam jeden, takový hnědý, malý. Ani dědeček netušil, jaký druh to může být, ale já si ho strašně oblíbila. Vždy si bral jídlo z ruky a já si ho mohla pohladit, po jeho načepýřených pírkách. A když mi zůstal stát na dlani, vytáhla jsem ho z klece a on neodletěl. Držel se pořád u mě, i když si kolem mě poletoval. Byl to takový věrný společník a to ne jen můj, ale i dědy.

Jenže toto odpoledne nebylo úplně tak obyčejné. Když jsem seděla před domem na lavičce, uslyšela jsem známý zvuk velkoměsta. Zvuk auta. Podívala jsem se po štěrkovité cestě a opravdu, mířila sem jedna ta benzínem poháněná věc.

Dědeček vyšel před dveře a stejně jako já hleděl k onomu autu. Když zastavilo na konci cesty, z předních dveří vystoupil postarší muž v černém saku a otevřel zadní dveře, ze kterých vystoupila žena, tak kolem čtyřiceti let, blonďaté vlasy svázané do vysokého drdolu, černý kostýmek se sukní ke kolenům.

Rozhlédla se kolem sebe a podle jejího výrazu v obličeji jsem usoudila, že se jí tady zrovna moc nelíbí. Nesla se na svých botách na podpatku a rukou se přidržovala za muže. Když konečně došli až k nám, sjela mě pohledem a poté i dědečka.