Jen pár slov

Její zkažený život

Našel jsem ji ležet na ulici. Byla celá promočená, z koutku úst jí tekla krev a to stejné z rány na hlavě. Dostal jsem strach, vypadala tak křehce, až jsem se já sám roztřásl tou zimou, jež nesl déšť.

Když jsem se dotkl jejího ramene, otevřela ty dvě malá sluníčka na tváři, hleděla na mě svýma pronikavě modrýma očima a já pookřál, ale zároveň nabral trochu nejistoty. Popadl jsem ji za rameno a pomohl na nohy. Chvíli se kolíbala, dokud nenašla stabilitu a já jí mohl pomoc s chůzí.

Můj dům nebyl daleko, ale déšť nám cestu dělal těžší a těžší. Dívka se stále zastavovala, opírala o domy, a když jsem jí nabídl svůj kabát, nepřijala ho, jen mlčela a do očí se mi taktéž nepodívala. Byla zvláštní a díky tomu mě to táhlo k ní ještě více. Musel jsem jí nabídnout teplo kamen a nějaký ten čaj. Bral jsem to jako nutnost. Možná si myslela, že jsem jen nějaká podělaná čtyřicátník, ale ona potřebovala pomoct.

Neměl jsem nějak velký byt. Ložnici, koupelnu a obývací pokoj s kuchyní dohromady. Posadil jsem ji do křesla a šel jsem zažehnout oheň v krbu, aby se mohla rychleji ohřát. Seděla tam jako mrtvola a to doslova. Hlavu měla spadlou na opěrátku a zírala nečinně před sebe, ale mrtvá nebyla. Hrudník se jí zvedal a já byl aspoň trochu rád.

Věděl jsem, že v tom mokrém oblečení se tak rychle neohřeje, ale nebylo mi milé ji jít svlékat a tak jsem jí pomohl aspoň z té blůzky, kterou měla na sobě a zjistila jsem, že nic víc pod ní nemá. Celou dobu nereagovala a tak jsem se rozhodl, že ji nakonec vysvléknu i z kalhot.

Seděla tam před mnou jen v kalhotkách, takže jsem přes ni přehodil aspoň deku a v tu chvíli jsem poprvé uslyšel její jemný a velmi tichý hlas.

„Bojím se," to byly ty dvě jediná slova, která mi za celou tu dobu řekla. Já to nechápal. Pomáhal jsem jí, jak jen jsem mohl a ona se mě bála? Bylo to zvláštní, ale to už i to naše setkání, pokud se tomu tak dalo říkat.

V tu chvíli začala pískat konvice s vodou a já šel zalít čaj pro nás oba, když v tom se ozvala rána. Ze stolku spadla malá váza, když dívka slezla z křesla a opřela se o něj. Sedla si hned naproti ohni a vystavila své ruce teplu. Bylo to, jako by najednou ožila.

Položil jsem čaj na onen stolek a posadil se na malou stoličku kousek od ní. Měl jsem docela mnoho otázek, ale přešla mě chuť se na ně zeptat, když jsem viděl její zdrcenou tvář, jako by v něm neměla žádnou emoci. Byla úplně prázdná. Trochu mě to vyděsilo, ale nedal jsem to na sobě znát.

Bez nějakých okolků jsem jí pomohl zpět do křesla a to přisunul blíž ke krbu. Sám jsem se posadil na starou pohovku, na které jsem si každý večer četl knihy. A pak jsem se jí konečně zeptal...

„Jak se jmenujete?" neodpověděla mi, ne hned, jen chvíli mlčela, jako by zvažovala, zda mi má odpovědět. Bylo jí špatně rozumět a tak jsem to jméno ani nijak nepochytil.

„Kde to jsem?" tu otázku jsem od ní i čekal, a tak pro mě nebylo těžké odpovědět, že v mém bytě, ale když jsem to vyslovil, vypadalo to, že se zase stáhla do té své ulitky. Čaje se skoro nedotkla, jen trochu usrkla, ale to bylo vše a mně se pomalu v hlavě rojily otázky.

„Co se Vám tam stalo?" Někdo by se zeptal znovu na její jméno, ale mě opravdu zajímalo to, proč a jak se tam dostala. Jenomže ona se jen více zabalila do deky a neodpověděla.

„Chcete znát můj příběh?" zeptala se náhle, když jsem odnášel svůj prázdný hrnek a sedl si zpět na pohovku. Přikývl jsem a ona se narovnala. Skoro jsem se začal bát, ale nechal jsem ji, ať začne, až bude chtít.