Crazy Hunter

9.

*Her pov

Prudce se posadím, když mě probere nějaká, hlasitá rána.

Rozkoukám se všude okolo sebe, když si všimnu hloučku lidí, přibližujícího se k domu, ze kterého stoupá dým a šlehají plameny, kde můžou.
Chvíli jen tak sedím a nevím, co bych měla dělat, než mi dojde, že to vlastně není dům.
Je to motel.
Ten motel, ve kterém jsem ubytovaná.
Ten motel, ve kterém spala ... '' An!" vykřiknu a vyletím z auta.
Hned utíkám tím směrem, proderu se mezi lidmi a jdu ke vchodu, když v tom mě něčí ruce ze zadu chytí za pas a zadrží.
Snažím se vyškubnout, nedaří se mi to však a tak se otočím a okamžitě se naštvu.
'' Deane.'' Tahle osoba vážně člověku dokáže rozdrásat nervy už jen pohledem.
Jenže je na něm něco jinak, než včera.
Nemá už tak klidný a vyrovnaný výraz, jako večer.
Naopak vypadá vyděšeně, jako by byl můj odraz v zrcadle.
'' Nechoď tam.. Uhoříš.''řekne a pustí mě.
Já nad tím pouze protočím panenky a jdu dál.
Při mým štěstí, vím, že jde krok, dva za mnou.
Když už ucítím na kůži žár plamenů, zastavím se a zpanikařím.
Nevím, co mám dělat.
Uslyším praskání a podívám se pozorně na budovu.
Je v polorozpadlém stavu na prach.
'' Nechoď tam, zemřeš a to by byla škoda.''
Otočím se na něj a prudce mu vrazím pěstí do tváře.
'' No a? Tak zemřu, alespoň už nebudu sama.. Pochop.. Byla tam moje sestra. Bez ní, nemá cenu tady zůstávat.''
Vykřičím se na něj a rozklepu se.
'' Vím jak ti je..''
Řekne, vezme mě za nadloktí a odtáhne stranou.
'' Jak to můžeš vědět? Musím jít pro ni..!! Pusť mě!''
'' Buď už zticha ty náno! '' zařve a donutí mě si sednout na zídku.
'' Mám tam bratra! Proto vím, jak ti zatraceně je!''
Má skleněné oči a zuří, ale je očividně zničený, asi jako já.
'' Omlouvám se.'' řeknu tiše a sklopím zrak ke svým botám.
'' Neřeš to, nic jsi neprovedla, musíme je najít.''
'' Jak to myslíš? Koho musíme najít?''
'' Jsi až tak hloupá?'' dojde ke mně a zase mě donutí vstát.
'' Přeci naše sourozence!''
Odvede mě zpět na parkoviště a já, jako bych nebyla sama sebou, jdu poslušně s ním až k jeho autu.
'' Vždyť to vybouchlo...'' vykoktám ze sebe, zatímco on odemyká kufr a začne vytahovat zbraně.
Vyvalím oči, když uvidím nakreslený pentagram, stejně jako máme my, a skoro stejné vybavení, dokonce i sůl a kanistry svěcené vody, jak hádám.
'' Ona měla pravdu..''
Zabouchne kufr a tašku s věcmi hodí na zadní sedadlo..
'' Říkalas něco?" koukne na mě, než nasedne za volant a pokývne mi, abych si sedla vedle něj.
Bez váhání to udělám.
'' Moje sestra.. Měla pravdu, tohle auto, je stejné jako naše, ty a tvůj bratr, jste ti agenti, vy jste lovci, že?''
Vyhrknu a Dean mezitím nastartuje a vyjede z parkoviště na cestu.
Napne svaly a pevně sevře volant.
'' To znamená, že i ty a tvoje sestra jste lovci.. Co tu hledáte?''
Zamračím se..
''Řešíme připad. Jako by to nebylo jasné.'' odpovím mu dotčeně a založím si ruce na prsou.
'' Taky vlkodlak? Nebo něco jiného?''
'' Jo, taky vlkodlak. Je evidentní, že hledáme toho stejného.''
Uchechtne se.
''Až na to, že my víme, kdo to je.''
'' Kdo říkal, že já to nevím?"
Prudce otočí hlavu mým směrem a zamračí se..
''Jak..?''
''Jsme hold dobrý. A dívej se na cestu, nechceš přeci přijít o tak dokonalý auto, ne?"
Zatváří se, jako - no jo, proč ne- a dál několik minut jedeme v tichosti, dokud mi to nedá a nezeptám se.
'' Kam vůbec jedeme? A proč mám jet s tebou? Vždyť už jsme spousty mil od motelu, copak bychom neměli začít právě tam? Vezeš mě schválně pryč, protože něco víš? Něco,co já nevím? Kam to jedeme?"
Vzdychne, ale dál mlčí.
'' Deane...''
'' Jeden můj dobrý přítel věděl, že se stane něco podobného. Varoval mě, ale já ani Sammy jsme mu moc nevěřili,přišlo nám to dost jako uhozená hloupost, večer jak jsi šla do auta, Sammy a já jsme se pohádali, kvůli případu, on šel se někam projít a já taky do auta. Od té hádky jsem s ním nemluvil, nechci , aby to byl náš poslední rozhovor, musím najít Castiela, aby mi poradil.''
Snažím se zorientovat v tom, co mi právě vyklopil, ale moc se ji to nedaří.
''Pokud to dobře chápu, Sammy je tvůj bratr a Castiel je ten přítel.''
Přikývne.
''Co je zač?"
''Anděl''
Zalapám po dechu.
'' Zastav.''
Vyhrknu.
Jede dál.
'' Tak už krucinál zastav!" zakřičím a on dupne na brzdy.
'' Co to do tebe vjelo?"
Snažím se to rozdýchat, ale úzkost mi svírá hruď.
''Musím ..eh .. Na  - na vzduch.''
Řeknu zpřetrhaně a vylezu z auta.
Motá se mi hlava.
Pozvracím se.
Slyším, jak vylezl taky, stoupl si za mě a stáhl mi vlasy z obličeje.
'' co se stalo?"
Když jsem věděla, že už není co vyzvracet, podal mi nějaký ušmudlaný kapesník a já si otřela pusu.
'' Díky.''
Nasedla jsem zpět do auta, chvíli tam jen nechápavě stál,ale pak taky nasedl.
'' co to bylo?"
'' omlouvám se, myslím, že se mi jen udělalo zle z pomyšlení, že je má sestra...''
Nedořekla jsem to, sice to nebyla tak úplně pravda, ale kdo by vyprávěl cizím lidem na potkání, že trpí úzkostnými poruchami?
Já teda ne.