Vášnivá noc ve srubu

Lízání a hádka

Les ztichl. Několik posledních vloček doplnilo už tak dost vysokou sněhovou peřinu. Z komína srubu se k pohasínajícímu nebi zvedal jemný proužek dýmu. Všude vládl klid a mír, narušený jen nepříliš silným poryvem větru a šumem křídel několika krkavců, kteří se vydali na večerní slet. A svět se otočil.

Dvě dívky seděly na pohovce a navzájem si lízaly svá lízátka.

"Musím přiznat, že jahodová příchuť je opravdu lepší," řekla jedna a srovnala si brýle.

"Ale ta tvoje broskvička má taky něco do sebe," odpověděla po chvíli druhá a odhrnula si z čela své dlouhé vlasy.

"Škoda jen, že tahle už jsou poslední," prohlásila po chvíli intenzivního lízání první dívka.

"Tenhle výlet nám byl čert dlužen!" zvolala druhá dívka. "Řeknu ti, Foyelette, že jet do chaty uprostřed lesů, kde kolem není ani živáčka, jen ve dvou a ještě k tomu v době, kdy sníh zapadá chatu natolik, že se z ní nedá vyjít ani na krok, nebyl jeden z tvých nejlepších nápadů!"

Fialové vlasy se naježily k útoku, zatímco se dívka pokoušela vymyslet kloudnou odpověď. Jenže nemohla na žádnou přijít. Opravdu to totiž nebyl kdovíjak skvělý nápad. Ale co měly dělat? Foyelette si na to pamatovala, jako by to bylo včera, ačkoli se to stalo už před týdnem.

Byla hodina ruštiny, úplně stejná jako každá jiná. Foyelette seděla v lavici se svou nejlepší přítelkyní, Owen, a vše bylo v pořádku. Jejich učitel, Fjodor Michajlovič, jako obvykle vstoupil do třídy a oznámil třídě, že se bude psát test. Dvě úplně nejlepší kamarádky dostaly za úkol rozdat papíry. A zde zasáhl nelítostný Osud a rozehrál svou příšernou hru, ke které pozval všechny pomstychtivé Erýnie, a napojil svět hořkým nápojem zmaru. Stalo se, že dívky vynechaly jednoho spolužáka. A v tu chvíli se to stalo. Fjodor Michajlovič, známý svou prudkou povahou, vida toto opomenenutí, otevřel stavidla svého hněvu a vykřikl na celou školu: "Вы забыли Петра!" A ta hrozná slova opakoval stále dokola. Celá škola se seběhla a všichni vystrašeně pozorovali obě dívky, které stály jako opařené. Nic nepomhlo vysvětlování, že spolužák Petr je mrtvý už třetím rokem a že забыть s ы ve skutečnosti znamená zapomenout, mračna se již nad nebohými dívkami uzavřela.

"Kam jinam jsme se měly uchýlit?" řekla tiše Foyelette po chvíli. "Domů jsme nemohly, tam by nám ani guláš neohřáli."

"To si myslíš ty," otočila se k ní zády Owen. "Tvoje máma možná ne, ale moje má pro pomyslné vražedníky větší pochopení."

Guláš ovšem nebyl to hlavní, proč se chtěla Owen vrátit. Doma na ni totiž čekal on. Její vyvolený. Její idol. Ten nejkrásnější chlapec na světě. Jediný, kterého mohla milovat, a který mohl milovat ji. Ano, sice je hudební hvězda, ale to přece neznamená, že se nemůže zamilovat do ní, do obyčejné holky, která hledá kraviny na Wodpadu a pak je dává na Fejsbuk a Jůtůb. Ach, jak je krásný a něžný. Ano, takový je on. Krzysztof Penderecki, její životní láska, kterou si jednoho dne určitě vezme, dožije-li se Krzysztof této nádherné události. Už se spolu dostali dokonce tak daleko, že jí ho tam vrazil pěkně natvrdo, totiž chleba s džemem do pusy. Taková to byla láska. Ale teď je všechno pryč.

Dívky se na sebe nemohly ani podívat. Jejich přátelství nyní procházelo velkou zkouškou.

Najednou se ozvalo zabouchání na dveře. Obě dívky vypískly hrůzou: "Dneska to bylo celkem krátký, ale co se stane dál?!"