Scentless Venom

Mogan Blair

"Opakovaně Vás žádám, abyste opustil prostory mé laboratoře, dokud Vám nedám povolení vstoupit. Nechtějte po mě, abych své slova opakoval, nerad bych se opakoval." Odmlčel jsem a stále se neotáčel od zkumavek plných kyselin a různých látek, které jsou obyčejným lidem bez nadání, k ničemu. "Ale já-" "Žádné ale. Už jsem se vyjádřil tolikrát, abyste byl schopen mou žádost pochopit. Doufám, že jste natolik inteligentní a nemáte IQ jepice. Opusťte mou laboratoř. Ovšem pokud si na Vás ten čas najdu, což nepředpokládám, dám Vám vědět a vyzvu Vás." Myslím, že uražení narušitele pomohlo k jeho odchodu. Slyšel jsem pouze odfrknutí a nějaké nemístné poznámky k mé osobě, ale to pouze dopomohlo k mému kyselému šklebu, který jsem na tváři měl. Možná, že jsem byl až příliš nezdvořilý, ale opravdu nerad mám ve své laboratoři osoby, které tu nemají co dělat, tudíž všechny kromě mě. Po vyrušení jsem už nadále neměl sílu pracovat a snažit se přemýšlet, protože jsem byl už lehce vytočený, tak jsem svou práci ponechal být. Veškeré tekutiny jsem zakonzervoval a sešit s poznámkami o výtvoru pečlivě uschoval do šuplíku, který se nacházel těsně pod stropem. Perfektní skrytí. Sundal jsem si svůj, už špinavý, plášť, přehodil ho přes opěradlo židle z tmavého dřevem. Když jsem si konečně byl jist, že když vyjdu a nezpůsobím žádné újmy na zdraví, tak jsem opět zkontroloval veškerý stav a ujistil se tím, že je vše v pořádku a tudíž mohu opustit laboratoř. Řekl bych konečně, ale svou práci mám opravdu rád, tudíž to neřeknu. Zhasnul jsem tedy světla a vydal se pryč. Když jsem za sebou zamykal, narušitel mi sáhnul na rameno. Otočil jsem se až poté, co jsem měl zamčeno na 2 západy. K mému překvapení jsem obličej osoby nerozeznal, ale přišel mi tak povědomý. "Říkal jsem Vám," "Ano, já moc dobře vím, co jsi říkal Rudolphusi, ale teď nejsme u Tebe v laboratoři, tudíž na mě neplatí žádné Tvé výhružky." Usmál se na mě oslnivým úsměvem a mrknul jedním okem. Já to věděl hned, kdo je to. Dobře, tak jsem to možná nevěděl, ale říkal jsem, že je mi povědomý, ne? "Co tady chcete, pane Moon?" Snažil jsem se znít co nejvíce naštvaně, ale překvapení v mém hlase bylo silnější. "Nechovej se tak, Rudolphusi. Vím, že tohle nejsi Ty. Každopádně k Tvému dotazu... Přišel jsem navštívit starého příte-" Než stihl vypustit to ohavné slovo z úst, musel jsem zakročit. Jemně jsem pootočil hlavu a příkře se usmál. "Nikdy jsme přáteli nebyli. Zeptám se Vás tedy znovu, co tady chcete?" Jeho oslnivý úsměv, a musím uznat, že velice půvabný, zmizel z jeho tváře. Perfektně upravené obočí se stáhlo do jedné linky a na čele mu naběhla malá modrá žilka. " Fajn, tak jdi do prdele. Já sem Tě prostě chtěl jenom vidět a pokecat si. Přesně to, co by udělali všichni, kdo se spolu bavili. Víš co? Alespoň buď tak hodnej a nezapomeň, že jsem ti kryl dost dlouhou dobu záda." Vybuchl, sebral se a odešel... Tohle jsem přehnal, tohle mě mrzí. Jenže já se nemůžu chovat hodně, protože nechci, aby cokoliv poznal. A tím myslím opravdu cokoliv. Nezbylo mi nic jiného než zvednout hlavu a vyrazit naproti, kde se nachází mé momentální bydlení, které už bych měl brzy změnit. Plat mám dost vysoký, ale nemohu bydlet daleko, to si nemohu dovolit. Ačkoliv jsem si pomyslel, že bych měl hlavu zvednout, nechal jsem ji svěšenou. Nemohl jsem, nešlo to. Z mého dumání mě vytrhla osoba, která do mě narazila, jako bych tam vůbec nebyl. Nebo jsem já do osoby narazil? Než jsem se stihl omluvit, osoba po mě šlehla nenávistným, přesto silně jiskřícím pohledem. Moment, tenhle člověk... Není to? Četl jsem knížku jménem "Kde dřímá zlo". Měl stejný krvavě- rudý hábit a barvu očí též. Tohle není možné a také to určitě není náhoda! Pomocí mého přemýšlení mi cesta uběhla mnohem rychleji a já už ležel v posteli po provedené hygieně. Nemohl jsem si pomoci, opět jsem vzal jmenovanou knížku do ruky, vyndal záložku a začetl se.

"Má milovaná děťátka," Zavelel přísně Morgan z rohu místnosti hlubokým zvučným barytonem, čímž se veškeré oči přesunuli na něj. " slyšte mě pozorně. Kdo udělá jakoukoli chybu, zaplatí za ni pomalým umíráním, což z nás nikdo nechce." Upevnil svou tvář a jeho žluté oči proskenovaly celou místnost s nenávistí jasně viditelnou v nich. " Chci po vás velice podstatnou věc. Nevím, zda jste toho hodni, protože vaše kvality nejsou tak vysoké, jak bych požadoval. Každopádně přejdu k věci. Nebudete pracovat jako skupina, nýbrž po jednotlivcích. Najdete mi nové mazlíčky, které budou společně s vámi všemi tvořit armádu. Rozumíte mi všichni? Každý z vás přivede sem do jeskyně jednoho tvora, člověka, cokoliv. Jen ať je to zdatné a krve žíznivé. Upozorňuji, že zdali mi sem někdo přiveze neovladatelné zvíře či hmyz, bude potrestán stejně." Ukončil svůj monolog a lidé v pestrobarevných hábitech, vyjadřujících jejich nejsilnější stranu se rozutekl do všech světových stran, aby splnili svůj úkol. Velice čestný úkol. Morgan ale věděl, že poteče krev. Věděl, že jeho děti měli přátelé mezi zrůdami. Zrůdami nazýval všechny, kteří se nedaly snadno ovládnout a nemohl s nimi manipulovat."

Nemohl jsem dále číst, protože mě přemohl strach. Pan Blair mi byl velice nesympatický, což byl nejspíš záměr spisovatele. Bál jsem se na něj pouze pomyslet, ačkoliv to byla pouhá knížka. Ale stejně mi to nedalo a musel jsem přemýšlet o tom, jakou barvu by nesl můj hábit. Nejspíš fialovou jako loajalitu spojenou s tajemstvími. Nechci se tím zaobírat. Pouhá fantazie spisovatele, která mě neovládne a neublíží mi, přesto se mi krade do podvědomí. Věci z knížek přeci ožívat nemohou. Ale už odmala jsem byl známý tím, že jsem si knižní svět spojoval s reálným. Ale nikdo mi nevěřil, že lidé a zvířata z knih opravdu vystupovali. Nikdo mi nikdy nevěřil. Až na Moona, který na tom byl podle jeho slov podobně. Knihomolové. Ale Adler byl oblíbený, což mě naštěstí tato pohroma nepostihla. Když jsem se otočil na bok, viděl jsem ho. Mohu odpřisáhnout, že v rohu stál Morgan. Dříve než jsem se propadl do snění, jeho žluté oči zářily do tmy a dívaly se přímo na mě.

________________________________________________________________________________

Ahoj, hned na začátku (na konci) doufám, že budete s mou prací spokojeni. Kdyby cokoliv, nebojte se na mě obrátit do soukromých zpráv, tak i na zeď. Budu ráda za jakoukoliv zpětnou reakci. Každopádně se omlouvám za gramatické chyby, to není má silná stránka. :) 

A ano, uvědomuji si, že kapitola je poněkud kratší, ale ono se to rozběhne. To samozřejmě záleží na vašem zájmu:)