Jestli mě ještě někdo praští do hlavy tak dostanu otřes mozku!bolí mě hlava...Cože já už přemýšlím?
To znamená že jsem vzhůru.
Posadila jsem se, světlo mě pálilo do obličeje, okolo mě bylo harampádí a takovíty blbosti....
Byla to chatka, dost malá chatka, ale bylo tam dost místa.
,,*zívnutí*-kde..co..proč mám svázaný ruce? A kde to jsem?" byla jsem zmatená a vystresovaná zároveň.
Vstala jsem protože jsem neměla svázané nohy a nebyla k ničemu přivázaná.Šla jsem k oknu který mělo mříže a vysklený sklo.
,,Pfff..." odfrkla jsem si ,,co teď"!?
Opřela jsem se o zeď a rozhlídla se
,,koště..kýbl...harampádí...nožík...pavouk...Cože nožík?"
Přišoupala jsem se k roho chatky kde ležel na strontruprském oblečením.
Na něm lísteček který psal ,,aď tě síla provází" jo jasně to známe..odfoukla jsem lísteček z nožíku a otočila jsem s zády k němu, vzala jsem ho do ruky pak ho tím špičatým natočila k sobě, začala jsem ďoubat do lana...no takhle by to nešlo,vstala jsem ze země a došla k oknu, našla jsem konec mříží který byl zakroucený a špičatý, zasoukla jsem tam lano a začalo o mříže třít takže po chvilce se mi lano na rukou spálilo takže jsem byla volná JUCHŮŮ.
Šla jsem k oblečení kde byly věci které se mi hodily. Nožík jsem dala do kapsy a hmátla po slístečku. Vzala jsem si ho do ruky a obrátila ho, stálo tam ,,oblečení je pro tebe nožík taky vem si to obojí zbytek si domyslí" se ti to lehko řekne...ty víš kde seš já ne! To mě láká k tomu to tu prozkoumat. Šla jsem ke dveřím které byly zamčené ,,hmm super no" vzala jsem si z kapsy nožík a špičkou jsem začala kvrdlat v klíčové dírce u zámku. Po chvilce zámek povolil a já otevřela dveře. Vyšla jsem ven kde mě oslnilo rozpálené slunce, protáhla jsem se ,,UFFF to je teda úleva" vykřikla jsem, pak si uvědomila že mě někdo mohl slyšet,vběhla jsem zpátky do chaty a koukla se z okýnka. Z pozarohu vyšli dva siti, rozhlídli se a šli zas dál.UFFFff...srdce mi tlouklo jako o závod. Snad už jsou prič...prosím!!
Pořádně se nadechnu a vykouknu ven
Nikde,nikdo...to se mi nelíbí.
Odejdu z chatičky a projistotu ji ještě
zavřu, pak rychle skočím do křoví .
Přikrčím se a pozoruju cestu. Asi po pěti minutách jsem přeběhla do jiného křoví. Když jsem chtěla přeběhnout dál uslyšela jsem pípnutí takoví to bzučení. Otočím se nikde nikdo, v pravo taky ne,vlevo to stejný
A na hoře....omuj bože né....KAMERA!
A nejspíš je aktyvní. Rozběhnu se rovně, běžím lesem, v dálce vidím nějakou hlídku a tak se příkrčím a pozoruju je ,,šéf říkal že bude slet, ale že už teď?" ,,Aspoň už nemusíme hlídkovat, od božího rána mě bolí nohy"...
A pak se ztratili v dálce.zkontroluju cestu a pak běžím rovně a nezastavím
se dokud neviběhnu z lesa a nebudu na pláži, dlouhé a krásné pláži.Nikde nikdo...zase. Hledám něco jako loďku
abych odplula, opravdu nehodlám tady zůstat, ale problém je že nevím kde jsem, vždycky je tam nějaký háček nic není tak jednoduché.... ,,Ach" povzdechnusi hlavou se mi prolila vlna vzpomínek dobrých ale více zlích
těch co se mi staly v poslední době, a že jich je dost.
,,Ať mě Síla provází" zamumlám a běžím se tu porozhlédnout, najdu tady st a starou loď. Tam by něco mohlo bejt. Vlezu do ní a začnu ji prozkoumávat. Najdu něco na způsob člunu. Vylezu ven a začnu ho nafukovat, asi po deseti minutách nafukování zjistím že tam je díra. ,,Ježiši"!! Zařvu a odhodím člun.
Mám jen jedinou možnost. Rozběhnuse a skočím do vody. Udělám pár temp a začnu rychle plavat. Po dvou hodinách jsem zjistila
že tu nikde žádná pevnina není. Bolely mě nohy a už před nějakou dobou začaly vlny, byla jsem hloupá když jsem si myslela že najdu nějaký ostrov jen za pomoci mého těla. Už nemůžu, povolily mi svaly a já se začala topit.Mami zachvilku už budu u tebe...Ne nebudeš zlatíčko,nesmíš..
,,ma-*bublina*-mi!*bublina* zařvala jsem, byl to můj poslední výdech. Najednou mě někdo chytil za kapucu od mikyny, vyplaval se mnou na hladinu a pak mě táhl, nic jsem neviděla svět byl rozmazaný .....
RPo chvilce jsme se dostali na pevninu
a tam mi začal pulzovat na hrudníku, když to udělal ještě třikrát tak jsem
začala vykuckávat vodu a já se opřela o ruce a sedla si, okolo mě už to nebylo rozmazané, rozhlídla jsem se a zakoukala jsem se do slunce, příjemně hřálo, zavřela jsem oči a nechala jsem na sebe spadat sluneční paprsky které pomalu klesaly dolů do moře, bude noc, a já si uvědomila že jsem nic nejedla mám strašný hlad. Zvedla jsem se a koukla se na druhou stranu ostrůvku. ,, Ani vděku se mi nedostane?!" vždyť ten hlas znám...
,,OBIVANÉÉÉ" rozběhla jsem se k němu a obejmula ho, on se začal smát.
Nějakou dobu jsem mu říkala co se stalo, mezi tím jsem si dala trnouchovou rybu. Obivan řekla že ráno mu to dořeknu je čas spaní ,, jasně mami jasně" zasmála jsem se a lehla na písek.
S obivanem jsme se ještě koukali na hvězdy. Byly tak krásné a byly tak blízko, natáhla jsem ruku k obloze abych si naně šáhla, samozřejmě to nešlo a jen ten pocit natáhnutí ruky byl skvělí. ,,Obivane, Můj Obivane" a položila si hlavu na jeho rameno....
Další kapitola je tady😉Eeeeej
Napište jestli se kapitola líbila😜
Jinak Terii nemiluje Obivana bere ho jako tátu😅
Napište mi jestli se vám kapitola líbila.
