Strings [Short Story] CZ

12

,,Víš na co jsem přišel?"
,,Povídej."
,,Téměř každý druhý člověk dělá věci, které nenávidí jen kvůli tomu, aby zaujal ostatní."
,,Vítej v jednadvacátém století, příteli."
,,Je to strašně falešný."
,,Moment. Vydrž pět minut."
Vstala a odešla do učebny vedle níž se nacházeli.
,,Fajn, pojď sem!" Zavolala na něj.
V učebně byly jen dva stoly umístěné pod okny. Na druhém konci místnosti bylo piáno.
,,Teď mi chceš hrát? Nemám na to náladu. Promiň." S těmi slovy odešel z místnosti.
Posadila se k piánu a tiše si povzdechla.
,,Nikdo nás nechápe."
Začala hrát mollovou stupnici a kladla důraz na třetí dobu. Nebyla si jistá co dělá, ale snažila se z toho vytěžit maximum.
Pravou rukou stiskla nejvyšší tón na klaviatuře a levou stále nespouštěla z basů. Po chvíli levou ruku přesunula na třetí oktávové rozmezí, což znělo asi jako proud řeky s podbarvením rostoucích kopretin.
Jen ona věděla, co přesně vytváří. Měla kontrolu nad tím, co se stane. Byl to pro ni vzácný moment, jelikož nikdy dřív pod kontrolou nic neměla.
Jak se její levá ruka setkala s pravou v nejvyšších tónech, po tváři se jí rozlila slza, téměř jako z porcelánu. Nedokázala se svýma očima bojovat o nic déle, a tak se její tvář zaléla slzami o něco víc.
Stále však neplánovala s hraním skončit a tak než se dostala až na konec klaviatury, musela se spolehnout na sluch, protože přes slzy už nic neviděla.
Poprvé brečela ze smutku.
---
Ach, ta nostalgie, vášeň a emoce.
Po večerech se mi myšlenky hlavou jen hemží, no asi už to pro dnešek vzdám.
Nevím jak lépe popsat tuhle kapitolu, než touhle skladbou..♡
Tahle část se mi psala velmi těžce, možná to bude částečně osobními zkušenostmi, možná přiliš smutnou tématikou.