Strážce

1. kapitola

„Let it goooo!! Let it goooo!!" zpívala jsem až přehnaně vysoké tóny známé písničky z ledového království. Tuto scénu jsem úplně zbožňovala. Hlavní hrdinka, krásná Elsa, utekla z korunovace do hor, kde už ji nic nezatěžovalo. Byla volná.
„Can't hold it back anymooooore!!!
Let it gooo!!!
Let it gooo!!!
Turn away and slam the dooooooor!!!
I don't ca-" když jsem se blížila k tomu, kdy Elsa v pohádve vykouzlí nádherné sněhové onramenty na úpatí kopce ze sněhu, vtrhla do mého pokoje moje máma. Tedy, říkala bych jí macecha. Ptáte se proč? Nenávidím ji. Když mi zemřela moje pravá máma při autonehodě, táta se mi svěřil, že už dlouuuho má milenku, Elisabeth. A ano. Musel si vybrat tuhle čarodějnici. V tu dobu, kdy se to stalo, mi bylo třináct, a nesla jsem to fakt těžce. Taťku jsem začala nenávidět taky, protože s Elisabeth jsem zažívala doslova a do písmene PEKLO. Je hrozně protivná, neustále křičí kvůli každé kravině, nadává mi, a zkrátka mě nesnáší. Právě teď na mě upírala svoje udivené šedé oči plné nenávisti, které se topily v černých stínech a pod deseticentometrovou vrstvou řasenky. Jednou rukou drtila kliku a tou druhou si obtočila klíče od auta kolem prstu. Od nechutně drahýho auta. Od lamborghini. To jsem nezmínila. Elisabeth je bohatá. A to hodně. Ale všechny peníze utrácí za oblečení nebo zkrátka věci pro sebe. A mně nedá ani korunu...

Zírala na mě, jako bych byla nějakej vrah, či co. Mobil, na kterém jsem si pouštěla melodii a držela ve vzduchu, připravená na The cold never bothered me anyway, jsem upustila a Elsa tuhle větu zazpívala do peřin. Chudák. Elisabeth nasraně zamrkala a otevřela rudě nalíčenou pusu. Kolikaticentimetrová vrstva rtěnky to byla? Fakt netuším. A hned z ní vyšlo několik nadávek, které radši vynechám. Když jde o mě, má slovní zásobu sprostých slov opravdu rozšířenou.
„Nicole!" vyprskla moje jméno, jako by to byl nějakej jed na jejím jazyku.
„Co je?" zeptala jsem se s klidem, ale uvnitř se mi vzteky zavařovaly všechny vnitřnosti. Pokaždý, když s ní mluvím, překypuju vztekem. Macecha vzteky ještě víc zrudla.
„Teď ti hezky ladí pleť z tvou ukacenou pusinkou!" macecha na moji poznámku okamžitě zareagovala. Naštvaně si položila dlaň na hruď, tím se mi umožnil pohled na ty její černý drápy, kterýma bych jí nejradši vyškrábala oči. Propalovala mě pohledem. Pak s cinkáním klíčů a milionem náramků, rukou ve vzduchu a uraženým výrazem vešla do pokoje po růžovém koberci s kytičkama. Nosila takový to oblečení pro zbohatlíky, ale hlavně měla obuté vysoké podpatky. Co bych dala za to, aby spadla a propadla se do pekla. Došla k posteli a já jen pozorovala, jak bere můj mobil, a jako by to byla týden nepraná ponožka, ho chytla za roh. Pak se otočila a vypustila další dva milióny třista padesát pět tisíc sedm set šedesát osm nadávek.
„Seš tak nevychovaná! Tvoje matka měla asi velké problémy s výchovou! Nevím, čím jsem si zasloužila, že musím být matkou takový krávy!" vyštěkla a s mobilem, který držela mezi palcem a ukazováčkem, nasupeně odcupitala a vztekle za sebou zabouchla dveře. A takhle vypadal každý nás rozhovor. Dopadla jsem na trvdou postel a sedla si do tureckého sedu. Vždycky do urážek zapletla i moji mámu. Věděla, jak moc mi tím ubližuje. Z těch ostatních nadávek jsem si nic nedělala, ale když řekla něco o mé mámě, vždycky mě tím umlčela. Tohle bylo moje jediné slabé místo, a ona ho využívala fakt pořád!

Složila jsem hlavu do dlaní. Vzala mi všechno. A tím nemyslím mobil. Normální dítě by šílelo, ale já to neřešila. Můj mobil byl vlastně k ničemu. Na moje třinácté narozeniny mi maminka pořídila krásnej, pětipalcovej dotykáč, ale pak zemřela, a přišla ona! Mobil mi vzala, hodila do popelnice, a místo toho mi dala tlačítkovej, na kterým se dalo jenom volat a poslouchat některé písničky, ale to v opravdu špatné kvalitě. Vzala mi tátu, kterého si hned obmotala kolem prstu, a on mě teď nevnímá. Když Elisabeth dostane nějakej fakt úžasnej nápad, jak mě pořádně naštvat, on s tím souhlasí. Nevšímá si, jak mě Elisabeth týrá.