Strážce

4. kapitola

„Jak ti je?" zeptal se někdo. Probrala jsem se ze spánku, avšak oči jsem nechávala zavřené.
„Haló?" ozval se znovu ten uklidňující hlas. Pokusila jsem se otevřít oči, ale jakoby mi někdo slepil řasy k sobě. Víčka jsem měla hrozně ztěžklá. Po pár pokusech se mi je otevřít podařilo. Ale silné sluneční paprsky se s mým zrakem moc nekamarádily, tak jsem je zase zavřela.
„No ták!" přistála mi na obličeji čísi ruka. S leknutím jsem poskočila. Postel, na které jsem ležela, zavrzala. Prudce jsem se posadila a vytřeštila oči na naproti sedící dívku. Její neobvykle barevné vlasy mi do hlavy vrátily vzpomínky na poslední chvíli před jakýmsi omdlením. Mlha. Krásná dívka. Tma.
„Sophio?" oslovila jsem ji. Sophiiny rty se vytvarovaly do úsměvu. Rozhlédla jsem se po pokoji, kde jsme se nacházely. Poněkud zvláštní bydlení. Jako první mě překvapilo neskutečně velké množství rostlin. Byly úplně všude. Nechyběly na žádné poličce a břečťan se upínal na každou stěnu ve vcelku malém pokoji. Ale dál mě v prozkoumávání pokoje přerušil její hlas.
„Konečně ses probrala" usmála se položila mi dlaň na čelo. Přísahám, že takhle jemné ruce vidím (nebo cítím?) poprvé!
„Né všichni zvládají ten přechod mezi světy v pohodě" řekla a já se snažila tu větu nějak pochopit. Ale to se nestalo. Než jsem se ale stihla poprosit o vysvětlení, začala zase vykládat.
„A ztráta paměti je běžná. Neboj, za chvilku si na všechno zase vzpomeneš" Ale já to chco vědět teď! Sophia vstala z okraje postele a zašla za roh. Této chvíle jsem využila a opět jsem začala přejíždět pohledem po místnosti. Naproti dřevěné posteli s květovaným povlečením bylo okno. Obrovské okno. Závěsy tvořily drobné kvítky, které do pokoje propouštěly slabé a jemně do růžova zbarvené světlo. Ale taky mi zaterasily výhled. Vedle okna stála skřín, na jejíž dveře dopadaly dlouhé listy. Skříň byla napojená na stolek. A věci, které na něm byly položené, asi jen tak někde neuvidíte. Křišťálová koule, větvička s drobnými březovými lístky, hrozně tlustá kniha.... Takže jsem u čarodějnice, usoudila jsem. Nemohla jsem přehlédnout ani liány, které byly z jednoho rohu stropu na druhý. A ta vůně květin? Jaké to bylo nedejchat cigarety a kouř? Aaaaaaaaaaaa!

Odněkud se ozvalo klapnutí kliky. Sophia nadšeně došla k posteli a usmála se na mě. Byla krásná. Každej chlap se za ní musí otáčet! Modrý cop se jí zhoupl, jak si sedla na okraj lůžka a podala mi hrnek s tekutinou. Nejistě jsem ho vzala za ucho. Opatrně, nerada bych se totiž spálila, jsem si přičichla. Málem jsem upadla. Silná vůně mátového čaje mi připomněla mámu, která mi ho vařila. Vypila jsem obsah kvítky zdobeného hrnečku a Sophia ho uklidila.
„Tak" dopadla na postel. Po chvíli se zvedla a upřela na mě své nebesky modré oči.
„Už sis vzpomněla?" zeptala se. Hlava se mi topila ve zmatku. Ale jednotlivé vzpomínky a věty z rozhovoru se staly dílky puzzlí, a já si je začala skládat v hlavě. Netrvalo dlouho a já věděla, kde jsem. Ve světě kouzel. Sophia mi říkala, že já jsem ta vybraná. Mám se ucházet o místo mezi Strážci. Strážci, kteří hlídají veškerou moc.
Na otázku modrovlásy odpověděl můj výraz. Byla jsem vyděšená a zmatená, ale cítila jsem i obrovskou úlevu. Nebudu už muset řešit Elisabeth. Nebudu se muset každodenně trápit. Jsem volná. Jsem úplně jak Elsa!
„Musím říct, že teďka vypadáš úžasně!" rychle jsem vstala a došla ke stolu, kde mimo těch podivných věcí leželo i malé zrcádko. Trochu jsem se kolíbala a jednou jsem málem spadla. Když jsem zrcadlo popadla do rukou, můj odraz mě v něm překvapil. Nepoznávala jsem se. Teď už jsem nebyla ta brunetka. Moje vlasy teď měly světlou, skoro bílou barvu. A oči? Chvíli jsem tam prostě stála a snažila se pochopit, že teď mám světle modré, doslova zářivé oči. Úžas. Nadšení. Radost. Začala jsem pištět na celý pokoj. Byla jsem tak nadšená, že se můj život změní. Nebavilo mě pořád potkávat svoji nudou maličkost v zrcadle. Byla jsem jiná. A to se mi líbilo!

Sophia sledovala strěštěnou osůbku lítající po pokoji a čekala, až se uklidní. Ale ta osůbka byla překvapená a šťatná a neplánovala se uklidnit.
„Nicole" okřikla mě, když už jí to začalo lézt na nervy. Zastvaila jsem se a nechala nohy vplout do zeleného hebkého koberečku. Nicole. Nicole Barnettová. Přišla nečekaná a rychlá změna nálady. Pokud budu muset poslouchat svoje jméno, budou se mi vracet zlé vzpomínky. Nicole, ty svině! Jak je možné, že tě tvoje máma zvládala? Seš stělesněním všeho zla! Ozýval se v mé mysli hlas Elisabeth..,
„Sophio, když už jsem se takhle změnila, nešlo by změnit i moje jméno?" zírala jsem na překvapenou modrovlásku. Sophia se postavila a udělala několik kroků směrem ke mně. Objala mě kolem ramen a usmála se.
„Nooooo,...." začala „možné to je. Ještě tě nikdo, kromě mě, nepotkal. Takže až se budeme zapisovat, své jméno si změnit můžeš."
Obejmula jsem ji. Moje čichové buňky zaznamenaly vůni jasmínu. „A kam se budeme zapisovat?" položila jsem otázku, když jsme se od sebe odtáhly.
„V paláci je uložena kniha. Je opravdu hodně tlustá. Jsou v ní zapsány všichni "noví elfové"" naznačila ve vzduchu uvozovky „všichni, kteří pochází ze světa lidí." teď mi to docvaklo.
„Takže mi teď půjdeme do paláce?" zajímalo mě. Sophia kývla
„Musíme se tam zapsat" a otevřela dveře. „Tudy, prosím" řekla a já se proplazila místem mezi jejím tělem a dveřmi.

Kdo by to byl řekl, že nádherné mohou být i schody! Ale ne, vážně. Zábradlí bylo protkané liánami a všude kvetly postrobarevné kvítky. Když jsme schody sešly, táhla se před námi chodbička končící dveřmi. Sophia otevřela jedny dveře a do místnosti za nimi vešla. Já jsem jen stála a čekala. A taky jsem zkoumala svoje oblečení. Černé uplé kalhoty, očividně z kvalitního materiálu, po kolena schované černými kozačkami. Červené tričko mi odhalovalo bříško. A já si toho všimla až teď. Okamžitě jsem si tělo zakryla rukama a ještě víc znervózněla. Beztak teď můj obličej chytl barvu papriky. Vždycky jsem se za svou postavu styděla. Ne, že bych byla tlustá, prostě jsem nebyla jak ostatní holky. Na koupališti jsem vždycky byla jediná, která měla plavky vcelku. Přes tričko, řekla bych tričíčko, jak bylo malé, jsem měla přehozený černý plášť s kapucí. Ach, aspoň že si návrhář mého oblečení uvědomil, jak je pro mě kapuce nepostradatelná. I přes to, že moje břicho teď mohl každý vidět, jsem se cítila víc sebevědomá. Ne moc, ale rozhodně jsem se cítila mnohem líp, než za několik posledních let. Odhodlaně jsem ruce vrátila na své původní místo (spojené za zády, moje normální pozice) a v hlavě si řekla, že se nemám za nic stydět. Týjo, se divíte, jak rozsáhlé může být téma moje břicho, co? Na svou "kamarádku" už jsem nemusela dlouho čekat, protože se po chvilce ocitla ve dveřích. Usměvavá a plná energie. Pod nos mi podstrčila nějaké pečivo a já se do něho s chutí zakousla. Než jsem to stihla celé sníst, Sophia mě chytla za ruku a odvedla ven.

Před krásou její zahrady, a koneckonců celé krajiny, jsem tajila dech. Přišlo nadšení ze zjištění, že dům je vlastně na stromě. Jako malá jsem po tom tak toužila! Domeček na stromě, huhů! A krom toho mě naprosto dostal pestrobarevný nával květů a směs vůní.
„Je začátek jara, nejkrásnějí období" usmála se, když cvakla klika.
„Kde je ten palác?" zeptala jsem se a přejela prstem po obrovakém květu rostliny, která se skláněla nad hlavním vchodem.
„Na druhé straně města, budeme tam tak za deset vteřin" už jsem se chtěla zasmát jejímu vtipu, ale Sohpia náhla zvedla ruku, jakoby se snažila ze vzduchu něco vzít, a pak jsem ucítila podivné chvění. Pak přišla neznámá energie a síla a obě jsme se během několika vteřin ocitly na úplně jiném místě.

Tak jste se dočkali 😂😂😂

Ne, opravdu, strašně se omlouvám 😞😞😞. Prostě nebyla chuť psát. A když není chuť psát, je to špatný😭😭

Snad se aspoň trochu kapitola líbila, protože mi dala fakt zabrat 😅😅. Ono se to nezdá, ale je to pravda😅😅

Byla nudná, ale v budoucích kapitolách vás čeká spouuustu nových postav a možnááááá i láska 😄😄😄

Mějte se krásně 😘😘😘😘 a ahooooj 💙💙💙💙

~ vaše rosnicka123 💞💞💞