Strážce

3. kapitola

„No ták, neboj se!“ zakřičel jeden holohlavej chlap. Feťáků bylo taky v našem městě požehnaně. Nesnášela jsem je, pochopitelně. Ty jejich piercingy, tetování, barva vlasů a hlavě chování. Nejhorší je, když se mezi nimi ocitne i holka, která se pak válí po všech chlapech. Holohlavec s potetovanou pravou paží, ve které držel flašku alkoholu, se škodolibě usmál a flašku po mně hodil. S vyjeknutím jsem odskočila.
„Zm**i!“ pošeptala jsem a vítr moje slova spolkl. Flaška dopadla na štěrkem posypanou cestu a roztříštila se na tisíce kousků. Asi jako můj život, kterým Elisabeth podobně hodila a celej se zničil. Teď by na to pomohlo jen lepidlo. Zavrtěla jsem nad těma ubožákama hlavou a veeeeelkým obloukem je obešla. Kam jsem se chystala jít? To jsem netušila. A vlastně mi to bylo jedno.

Odkopávala jsem velké kamínky a pořád se ještě neodvážila zkontrolovat, jestli jsem od skupinky opilců dostatečně vzdálená. Zvedla jsem hlavu a přejela pohledem po zlatavých stromech. Konec léta a začátek podzimu. Pochmurnou atmosféru tohoto období jsem milovala. Otočila jsem se na podpatku a koukla do dálky, kterou pohlcovala hustá mlha. Nikde nic. Nahlas jsem si oddychla. V životě jsem několik chvil, kdy mě podobní lidé skoro chytili. Díkybohu za pravidelné běhání a pohyb. Vlastně jsem nezmínila, čemu se věnuji. Teda věnovala. Než se do mého života dostala ta protivná Elisabeth, jsem jich měla opravdu hooodně. Zpěv, kreslení, kroužek francoužstiny a španělštiny a atletiku. Macecha mě ze všeho odhlásila. Mrcha.

Slyšela jsem jen hučící vítr, můj klidný dech a kroky, kdy se moje tenisky dotýkaly šedivých kamínků. Z dálky se ozval falešný zpěv, myslím tím opilecké hulákání. Melodii jsem nepoznala, ale stejně jsem se tomu potichu smála.

Park byl asi opuštěný. Kromě skupinky feťáků tu nikdo jiný nebyl. Proto mě hodně vyděsilo, když se do všech nenápadných zvuků přimíchal po chvíli další. V uších jsem slyšela hlasité a podivné syčení. Znělo to trochu, jako když nafouknete balónek a pak si ten vzduch necháte proudit do pootevřené pusy. Nezkoušeli jste to? Tak nic. Prostě něco mezi dýcháním, hučením a syčením. Srdce se mi najednou rozbušilo. Rychlé údery mě vyděsily ještě víc. Zvuk byl někdy hlasitější a někdy skoro nebyl slyšet, jakoby se přibližoval a vzdaloval. Zastavila jsem se. Očima jsem si prohlédla každé místo, které jsem měla nadohled. Ale mlha, která sice byla hustá ale daleko ode mě, začala polykat čím dál tím víc místa kolem mě. Začala jsem nahlas splašeně dýchat. Bílý mrak se mě snažil spolknout! S křikem (ale ne zas tak hlasitým, kvůli opilcům), hlasitými nádechy a prudkými výdechy jsem se rozeběhla. Utíkala jsem co nejdál, ale strašlivému zvuku jsem neutekla. Za chvíli jsem odbočila asi mimo cestu, protože jsem neslyšela zvuk štěrku. Každým dopadem chodidla zašustilo opadané listí, ale hučení bylo hlasitější. I přes píchání v boku jsem běžela dál. Teď bych si mohla dát závody s Elisabethiným Lamborghini. A kdo by vyhrál? Já! Sotva jsem popadala dech, jak jsem byla vyděšená a vyčerpaná zároveň. Zašlo to moc daleko a já se skácela k zemi, jakoby kdybych byla strom a někdo mě podseknul (nechtějte vědět, proč nad tím v téhle situaci přemýšlím).

Schoulila jsem se do klubíčka a čekala, až se v mlze celá potopím. Stalo se to ihned. Mojí podestýlkou bylo listí. Lupení, které leželo v blízkosti mých úst se s každým mým výdechem zvedlo. Pořád jsem byla udýchaná a můj bok stále neopouštělo nepříjemné bodání. Zvuk, který mě pronásledoval, mi teď hučel v uších a já se za ně pevně, a se zavřenýma očima, chytla. Ale něco mě pak donutilo dát ruce pryč.

„Vstaň“ uslyšela jsem jemný a klidný hlas, který se okolím hlasitě ozýval. Hlas byl ženský. Zmateně jsem se postavila a nechápavě hleděla na bílo, které bylo všude kolem mě. Nevím, jestli to byla mlha, každopádně to působilo tajemně.
„Ehm?“ odkašlala jsem si. Nevím, jestli jsem si to Vstaň jen vymyslela v mé hlavě, nebo zda to někdo doopravdy vypustil z úst.
„Vše v pořádku?“ rozezněl se mi v uších opět ten uklidňující hlas. Na to, že jsem před několika sekundami nemohla skoro dýchat, jsem se teď cítila v pohodě.
„Ehm... Ano, až na to, že si tady povídám sama se sebou“ odpověděla jsem a podívala se na svoje prsty. Musela jsem je dát deset centimetrů před oči, abych je viděla. Ozval se smích.
„To se ti nezdá, drahoušku“ řekla paní neznámá a tuto větu pak ozvěna několikrát slabě zopakovala.
„Aaaaahhh, dobře, tak vy jste nějaká paní, co se potuluje parkem, a teď mi ještě říká drahoušku?“ já na to. Ozval se další pobavený smích, který se najednou rozezněl všude kolem mě. Z téhle situace jsem byla hodně zmatená. Otočila jsem se, se snahou zjistit, kdo se mnou v tuhle podivnou chvíli mluví. Bílo. Hlavu jsem dala zpátky do přirozeného úhlu, ale pak jsem leknutím nadskočila. Přede mnou se začala objevovat postava. Jako kdyby se částečky kouře spojily a postupně vytvořily dívku. Udiveně jsem vykulila oči. Dívka byla středně vysoká, mohlo jí být tolik, jako mně. Sedmnáct. Nejvíc mě zaujaly její dlouhé, MODRÉ vlasy spletené do rybího copu. Svrchní část hlavy měly vlasy odstín tmavě modré a ke konečkům se pomalu měnil ve světlejší modrou. Pozorovaly mě její zářivě modré oči s hustými a tmavými řasami. Obličej měla hladký, bez beďarů či jiného problému, což jsem jí záviděla. Plné rty měla roztažené do roztomilého úsměvu, který ji dělal snad ještě krásnější. I její pusa byla nalíčená chladným odstínem tělové. Celkem mě překvapila i jejím neobvyklým oblečením. Přes upnuté modré tričko (které vypadalo, že materiál musela získat na nějakém krokodýlovi) odhalující ploché a vypracované bříško, měla přehozený černý plášt, u krku spojený sponou s drahokamem a přes bledě modré, uplé kalhoty jí sklouzával úzký pásek, a její tmavé, vysoké boty ji sahaly až nad kolena. Vypadala fakt hezky a přitom zvláštně. Jakoby nebyla normální člověk.
„Eeeeh?“ vydala jsem ze sebe zmatený "zvuk". Dívčinu bledou tvář pořád neoupouštěl pobavený výraz.
„Měla ses vidět, jak jsi utíkala“ smála se a já se urazila.
„No dovol!“ dala jsem si ruce v bok, ale uvnitř jsem se smála taky. Musela jsem vypadat fakt komicky. Ale tím mi dívka situaci nijak nevyjasnila.
„Ach, promiň“ omluvila se mi, když se trochu uklidnila. Já pořád nezpouštěla z neznámé modrovlásky oči.
„Jmenuji se Sophia“ začala se mi představovat už s klidným hlasem.
„Jsi zmatená, já vím“ pokračovala když viděla můj naprosto nechápavý pohled.
„Ty jsi Nicole, Nicole Barnettová?“ zeptala se a já nejistě kývla, i když bych byla radši, kdyby moje jméno z úst nevypustila.
„Asi se budeš divit... Tedy, určitě se budeš divit. Pocházíme ze světa elfů, a-“ zůstala hledět, protože jsem se nahlas rozesmála. Nevydržela jsem to. Takže jsem utekla, a ještě se mnou mluví nějaká psychicky narušená holka, která si myslí, že je z pohádky. No tak tohle bych nečekala!
„Nech toho“ řekla s naštvaným výrazem.
„Jen chci, abys mě chvíli poslouchala, prosím!“ naléhala. Podívala jsem se jí do nebesky modrých očí a strnula. Její soustředěný pohled mě úplně umlčel a já cítila podivný pocit.
„Budu pokračovat. Ano, nevěříš mi, že jsem ze světa elfů a nadpřirozena. To je naprosto v pořádku. Nikdo nám nevěřií“
„Nám? Nikdo? Tys mluvila i s někým jiným?“ skočila jsem do její řeči a ona protočila panenky. Sophia si odhodila plášť, který jí zavazel ve volném pohybu.
„Nech mě domluvit. Ano, patřím mezi mnohé, kteří mezi lidmi hledají ty, kteří jsou možnými kandidáty na strážce. Abys to dobře pochopila: v naší zemi máme takový...“ zamyslela se „něco jako poklad, který potřebuje dobře střežit, a to stovkou elfů. Ti musí být dobře vycvičeni, aby byli schopni tuto vzácnou a velmi důležitou věc ochránit. Každé tisíciletí se musí strážci vyměnit. Už několik generací náš poklad hlídalo, a doufejme, že ještě hlídat bude. A když nastane doba před vystřídáním ochránců, někteří elfové, kteří se sami chtějí o místo strážce ucházet, začnou v tomto světě hledat nojvhodnější osoby, kterým život tady chybět nebude. Mezi dobrovolníky patřím i já. Hledala jsem, až jsem narazila na tebe. Už měsíc tě pozoruju, a z tvého chování uvažuji, že ty by ses na strážce hodila perfektně“ usmála se.  Nijak jsem její slova nepobrala, ale vypadnout odsud znělo lákavě. Po ničem se mi stýskat nebude, to jsem na 100% věděla už teď. Ano, možná to zní šíleně. Na pohádky nevěřím, a ani moc nechápu, proč mě něco tolik láká říct ano. Modrovláska mi věnovala tázavý pohled.
„Nuže, chtěla by ses ke mně přidat, nebo radši zůstaneš tady?“
Ta minuta ticha mi stačila na to, abych byla se svou odpovědí spokojená.
„Přidám se k tobě. Je to šílený. Nevěřím na elfy, ale tak... Proč ne?“ pokrčila jsem rameny. Nebyl snad cíl mého plánu utéct někam hoooodně daleko? Byl! Ať už je nebo není pravda, že elfí říše existuje. Dívka se na mě šťastně usmála.
„Opravdu?“ zeptala se a zamrkala svýma roztomilýma očima.
„Ano“ odpověděla jsem rozhodně a přenesla váhu na druhou nohu.
„Co se bude dít teď? Přeneseš mě? Probudím se?“ na moje otázky přišla jen jediná odpověď. Sophiin smích. Udělala pět kroků směrem ke mně. Její dlouhý modrý cop se pobaveně houpal a řasy se chvěly nadšením, jako když motýl třepotá svými křídly. I kroky se při každém dopadu v okolí do ztracena rozléhaly.
„Nebuď tak vystrašená“ zašeptala když mezi námi bylo jen pár centimetrů.
„Nejsem“ stihla jsem tiše odseknout, než Sophia chytla do rukou svůj plášť a přikryla mě s ním. Ocitla jsem se ve tmě, očekávajíc to, že se z tichým zapištěním probudím na hromadě spadeného listí.

Opět se vracím😊

Snad Vám ta delší pauza nevadila😩😩

Netuším, kdy vyjde nová kapitola, prozože mi teď ta škola leze nad hlavu! 😂😂😠😠

Ale já se pokusím! 😘😘

Jak se vám to zatím líbí? 😘

Taka zase příště! 😘

~vaše rosnicka123 💞