Život královny odpadků

Kapitola třetí: Princ koš

koš

Rozespale jsem zamrkal při prvních paprscích slunce. Než jsem se stačil pořádně probrat, zachytil jsem část rozhovoru mezi košíky. 

,,On mluví ze spaní! A víte co říkal...?"

,,A taky slintá!" 

,,Hihi... Počkat. On už je vzhůru. Myslíte že nás slyšel?" 

Otevřel jsem oči. Co se stalo? Proč se na mě všichni dívají? Spal jsem s otevřeným víkem a... musel jsem zase mluvit ze spaní. Pomyslel jsem si trpce. Pozn.- víkem je myšlena pusa

(Ty se mi taky nesměj. Opovaž se tvrdit, že jsi nikdy nemluvil/a nebo neslintal/a ze spaní.)

Uraženě jsem se otočil. Doufal jsem, že to neviděla i ta popelnice.  Nepotřeboval jsem se ztrapnit i před ní. Bohužel jsem se pletl. ,,Jsi roztomilej když spíš. Mluvil si ze spaní...princi..." řekla s potlačovaným smíchem popelnice. Elegantně ke mně doskákala. ,,Pořád jsi volal: ,Má princezno, zachráním tě. Porazím zlého draka záchodníka.'." Začala se smát a já se urazil ještě víc. Připadá jim normální pozorovat někoho jak spí? Agrr. Uraženě jsem se otočil a hodlal jsem je ignorovat celý den. 

,,Drak záchodník!" Křikly vozíky a začaly se honit po parkovišti. 

,,Za chvíli přijdou uklízečky, měli byste se uklidnit, košíky," řekla mrzutě lampa, která se právě probudila ,,navíc chci ještě spát, vždyť je teprve pět hodin ráno." 

Jakmile se Tesco začalo zalidňovat, všichni již postávali na svých místech. Začíná další nudný den... řekl jsem si v duchu. Pozoroval jsem lidi, kteří rychlým krokem vcházeli a vystupovali z prodejny. Nikdy jsem nechápal proč tak spěchají. Kam vlastně sespěchají? Jaké je to být člověkem? Určitě lepší než být košem. Lidé na mne plivají, říkají že smrdím, že jsem ošklivý a přitom netuší, jak moc jsem citlivý. Pracuji tu od rána do večera, jediné co dostávám jsou odpadky, ale ani trocha vděku. Já jsem si tento život nevybral. 

,,Co se tváříš tak ztrápeně? Přejeli ti kočku?" řekl jeden z vozíků. Byl to vozík 4. Byl to jediný normální vozík, měl jsem ho svým způsobem rád. 

,,Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo být člověkem." řekl jsem zamyšleně. 

Bohužel jsem se nemohl dál bavit s košíkem 4, protože se sem začali sjíždět první lidé.

Popelnice

S prvními sluneční paprsky jsme se museli se zelenáčem rozloučit. Pohladila jsem ho po boku a chtěla mu dát i sladkou pusu na víko, ale neodvážila jsem se. Krásně voněl cigaretami a když jsem ho opouštěla na své místo za parkovištěm hleděla jsem mu upřeně do očí a měla v nich začínající cit, který snad vzplane.

Vrátila jsem se na své místo vedle té fifleny a poslušně stála na místě. Po chvíli se začali sjíždět všichni ti člověkové s auty, které mě vždycky ofouknou neskutečným smradem z těch trubek, co mají vzadu. Kolegyně dneska ani neprudila, jen se hrdě odtáhla o metr dál a šla nastavovat tělo slunci. Zakroutila jsem hlavou a ušklíbla se. To je nána hloupá, neuvědomuje si, že se takhle může znehodnotit. Přemýšlela jsem, zda jí mám varovat nebo ne, no nakonec jsem to nevydržela a křikla po ní.

„Vymázni z toho slunce, chceš zreznout?."

„Proč bych měla zreznout? Já si jen dodám barvu," udělá na mě kyselý ksicht a pokračuje v opalování, „měla bys taky něco dělat pro svou krásu, podívej se na sebe, ty chudinko. Jak jsi otlučená a škaredě šedá, to mě nějací hezcí mládenci postříkali barvou a jak mi to sluší," vypne hrdě hruď a sjede mou postavu naprosto zhnuseným pohledem.

„Jaká chudinka, no dovol. Já jsem princezna, jsem z královského rodu, tady po mě nějaká služtička nebude šlapat, chceš boj," štěknu navztekaně. Ta kreautura mi zase nadzvedla mandle.

„Služtička? Chceš po papuli? Já jsem taky urozená," odpověděla nakrkle.

„To ti tak věřím, se chceš jenom do šlechty vetřít," odplivla jsem si symbolicky. Zablýskaly jí oči a najednou do mě narazila a tlačila mě do parkoviště. Hned jsem tedy zmobilizovala své síly a vyrazila proti ní celou svou bytostí.

„Nestrkej do mě, ty podřadný živle!" Urážela jsem ji a ona se čím dál víc zlobila.

„Nejsem žádnej póvl, já jsem taky šlechtična. Sice nejsem princezna, ale jsem vévodkyně." Lhala mi do očí dál. Stejně jsem jí to nevěřila, jediná šlechtická rodina je ta naše. O žádné další jsem nevěděla a pochybovala jsem, že vůbec existuje.

„Spíš bezdomovkyně," vysmívala jsem se jí do očí.

„No, tak to máme kolegyňko společné. Nebo tu máš ukrytý nějaký palác? Že jsem si nevšimla?" Zašklebila se a dala mi ránu do břicha. Bolelo to. Samozřejmě, že jsem jí to oplatila a pak se od ní odtáhla co nejdál a uraženě nepromluvila ani slovo. V noci jí to spočítám, ale teď k nám šli nějací lidé a tak se nesmíme prozradit.

Věnovala jsem pohled svému zelenáči a on se očima ptal, co se stalo. Utřela jsem si zrádnou slzu a zavrtěla hlavou, ať to nechá být. Tak na mě jen smutně hleděl, dokud se u něj nezastavily velice pohledné samice s krátkými oblečky.

Vytáhly si krabičku cigaret a postavily se kolem mého miláčka. On si nemohl pomoci a koukal jim do výstřihu. Vztekle jsem si popojela blíž, abych na toho chlípníka viděla. Nestydatě ty samice lustroval a ony zase obtěžovaly jeho. Zrovna v tu chvíli do mě něco vyhazoval nějaký dědek. Jenže jsem si ho nevšímala a dál žárlivě pozorovala to seskupení. Jedna nestyda se dokonce o zelenáče opřela a svým bokem narážela do jeho zadku. Co si to dovoluje? Tady není žádná bordel, vztekle jsem cvakla zuby, bohužel zrovna ten dědek vytahoval ruku. Takže jsem ho skřípla.

„Auu," zařval a kopnul do mě. Poslušně jsem tedy s jeho pomocí zase víko vytáhla a osvobodila ho. Ovšem moje nálada se rapidně zhoršila díky tomu kurevníkovi. To si ještě vyřídíme!!