Děkuji, pomůžu

Názor ti neublíží

Druhá ze série kapitol o sebevědomí.

Součástí nízkého sebevědomí je strach mít (popřípadě vyjádřit) svůj názor.
Ale toho se bát nemusíte!
Zase zmíním jeden z příkladů z kapitoly Love yourself : No a co, že ti Máňa (Ach ty moje příklady jmen :D ) zkritizovala barvu rtěnky, oblečení, výzor...
Tvůj názor je pozitivní! Tak si za ním stůj.

Kdysi jsem od nejlepší kamarádky dostala lesk na rty. Vzala jsem si ho do divadla a spolužačka vedle které jsem seděla, mi s pohrdavým výrazem řekla, že vypadám jako laciná holka. Milé, že?
Všichni, co to slyšeli se nechutně uchechtávali.
Nechápejte to špatně. Ten lesk byl světlounce růžový a ne nějaký křiklavě rudý... (Nic proti rudým rtěnkám!!! :D )
Strašně jsem se styděla a rychle si lesk utřela.
Od té doby ležel na dně šuplíku.
Potom se mě ta kamarádka, která mi ho dala zeptala, proč ho nenosím.
Vysvětlila jsem jí to a ona se zasmála.
"Prosím tě! A kvůli tomu? Vždyť ona kritizuje každého! Hlavně, že je dokonalá ona."

A přesně tak to je. Dnes už bych zareagovala jinak.
Nebo jsem měla takové...nazveme to výrazné šaty. Byly barevné a veselé.
V létě jsem si je vzala na zmrzlinu. Šlo nás hodně, z hodiny baletu.
Jedna dívka řekla, že vypadám jako utečenec z cirkusu...
Ostatní holky se smály a utahovaly si ze mě.
Já, tehdy dvanáctiletá Kee, jsem měla na krajíčku a šaty doma letěly do koše.

Opět...teď bych se zachovala jinak.

A to je jen pár příkladů! Na to, že jsem se řídila názorem druhých jsem doplatila víc než je nutné.
Teď už ne. Když se mi smějí - směju se s nimi.
Nebo se mě nějaká z mojich úžasných přítelkyň zastane.
Ne, že by mě to netrápilo! To ne! Kolikrát jsem pak brečela mojim nejlepším kamarádkám na rameni.
Ne, že by mi nezalézali pod kůži. Pod kůži se mi dostali už dávno. Akorát jim nedávám možnost všimnout si to.
A to je jedna z mála věcí, které fungují.

Ještě na prvním stupni jedna baculatá neoblíbená dívenka vykřikovala, že si šetří na baletní školu.
Ostatní holčičky se jí smály a schazovaly ji. Tak jak to malé děti někdy umí.
Dnes je na baletní konzervatoři a opravdu jí to jde. (Pochopitelně si na internát nenaspořila sama. :D )

Následujte své srdce a sny. Stůjte si za nimi. I když ostatní říkají, že je to nemožné. (Heh... Tuto větu jsem totálně zkopčila z Barbie a tři mušketýřky. :'D XD )

Před krátkou dobou (Ehm...rok... :D ) jsme šli s "partou" do parku. (Dnes už rozpadlou, ale bylo to vcelku fajn)
Hráli jsme pravdu nebo úkol. Jeden kluk se zeptal kamarádky, cituji: "Kdyby jsi zjistila, že je nějaká z tvojich kamarádek na holky, bavila by ses s ní?"
A kamarádka s jistotou odpověděla: "Ježíši ne! To je nechutné! Bála bych se, že to na mě zkusí."
Zůstala jsem zaražená.
Okamžitě jsem začala protestovat.
Koukali na mě jako na blázna a pak mi nevěřili, že nejsem lesbička...
Milé... Jen kvůli tomu, že nejsem debilní homofob?! Fajn!
(Pro vyjasnění, Já a ta holka už se nebavíme. Zjistily jsme, že máme až moc rozlišné názory a povahy)
Od té doby jsem si , i v přátelském kolektivu, nechávala své názory pro sebe.

Ale došlo mi, že když můžou oni vyjadřovat svoje urážlivé, rasistické, homofobní, antifeministické, nacionalistické a já nevím jaké ještě názory tak nevidím důvod proč já bych nemohla opak?!
No a co, že  máme jiný názor? Od toho jsou diskuze....

Takže pokud jste na tom podobně...nebojte se! Prosaďte se! Mějte svůj názor a nenechte si ho vzít!

Na počátku všeho byly pochybnosti, odsuzování a předsudky!
Myslíte si, že geniálním vědcům obyčejní lidé věřili?
Myslíte si, že první modelky nepovažovali za lehké?

Společnost se posunula. Ale někdy mám pocit, že zase sklouzává.
Pomožme jí vzchopit se (zásadně nepoužívám slovo "vzmužit" se. Vždyť je to strašná urážka! Jakože na světě jsou jen Slabošky a Muži?!?!)

Co vy? Jak jste na tom se sebevědomím? Předsudkami?
Zkušenosti s podobnými situacemi?

Mějte se rádi a věřte si. 🌸☀🌷🌻
A jděte za svým snem. ☁

Vaše Kee ♥