Ginny Sunny [POZASTAVENO]

Bradavický expres

A já začala přemýšlet, jestli to bude tak úžasné jako v knize...

Na nádraží jsme byli už hodinu před odjezdem, tak jsme si šli sednout do kavárny. Já si objednala horkou čokoládu a táta kávu. Servírka nám to donesla docela rychle a skoro stejně rychle jsme to oba vypili. Povídali jsme si převážně o Bradavicích, ale museli jsme mluvit docela potichu. Asi by se hodně lidí divilo, že si povídáme o tom, jak je Snape hodný, a jak vlastně doopravdy vypadá, když ho žádný mudla v životě neviděl, kromě některých rodičů mudlorozených kouzelníků...
Bylo za dvacet minut jedenáct, a tak jsem se sama vypravila k přepážce. Táta jí moc nevěří... Nelíbí se mu, že to je zeď...
Prošla jsem tou úžasnou přepážkou a ocitla se snad na největší a nejplnější zastávce všech dob. Zahlédla jsem tam jednu dívku s velice vlnitými vlasy. Myslím si, že to je Hermiona Grangerová. Protlačila jsem se tím davem až k ní a začala jsem: ,, Ahoj. Já jsem Ginny Sunny. A ty?''. Otočila se na mě, prohlédla si mě a usmála se: ,, Ahoj, já jsem Hermiona Grangerová.'', uhodla jsem to, sice jsem si jí pamatovala z Příčné ulice, ale ona asi ne. Hermiona však pokračovala dál: ,, Ty jsi tu nová, viď?'', kývla jsem hlavou na souhlas, ale myslím, že ona by pokračovala dál, i když bych to neudělala...: ,, Pojď. Pomůžu ti dát věco do vlaku. Všechno ti musím ukázat. A ještě ti musím představit Harryho a Rona.''. Chtěla jsem jí říct, že je znám, ale to už mě táhla do vlaku.
   Když se vlak rozjel, Harry s Ronem tu nebyli. Jen já jsem věděla, že asi právě nastupují do toho létajícího auta. Hermiona byla trochu nervózní, ale normálně si se mnou povídala. Když jsem jí řekla, že budu chodit do stejného ročníku jako ona, byla velice udivená. Všechno jsem jí vysvětlila. Začala jsem u dopisu a skončila tady ve vlaku. Když jsem se dostala k části v Krucánkách a Kaňourech, plácla se do čela: ,, Já jsem si říkala, že jsi mi nějaká povědomá, ale nedokázala jsem si tě zařadit. Teď už si vzpomínám.''.
   Hermiona mi na oplátku vyprávěla o Bradavicích. Dozvěděla jsem se, že to je ta nejlepší škola na celém světě. Nejlepších předmětů je prý mnoho, ale je pouze jeden nejhorší. Lektvary. Alespoň to Hermiona říkala...
   Když jsme dojeli do Prasinek, dovedla mě k Hagridovi. Byl to opravdu ten největší muž, kterého jsem kdy spatřila. Bylo mi trochu trapné tam stát mezi prváky, ale za ten pohled na Bradavice z loďky to stálo.
   Vylodili jsme se, šli dovnitř a vyšli schody, ocitli jsme se před velkými dveřmi. Už tam na nás čekala profesorka McGonagallová. Něco nám řekla, ale já jí vůbec neposlouchala. Pak odešla. Vrátila se za okamžik: ,, Vstupte.'', pronesla to úplně bez emocí. Počítala bych, že stejně žádné nemá. Možná jen malinko. Všimla jsem si, že nosí brýle. Stále se divím tomu, že ještě nikdo nevymyslel kouzlo na vylepšení zraku.
   Vešli jsme do obrovské místnosti. Věděla jsem, že je tam falešné nebe, a také jsem věděla, že teď nastane rouzřazování do kolejí. Všichni byli naprosto zticha. Někteří si na mě ukazovali, ale naprosto všichni zírali. A to pouze na mě. Hermiona mi ukázala, jakože mi drží palce. Na chvíli mi také padnul zrak na Draca. Díval se na mě nějak divně. Neřešila jsem to a došla až před stoličku, na které ležel Moudrý klobouk. Trvalo docela dlouho než na mě přišla řada.
   Když konečně zaznělo moje jméno, sedla jsem si na stoličku a profesorka McGonagallová mi na hlavu nasadila Moudrý klobouk. Spadl mi až skoro ke krku. Byl opravdu velký. V té tmě jsem nic neviděla, ale uslyšela jsem hlas: ,, Naše opozdilkyně konečně dorazila. Hmm, je to velice složité. Hodila by ses do všech kolejí, ale ty víš něco, co ostatní neví a myslím, že by se to některým lidem mohlo hodit. Také jsi velice chytrá a statečná. Máš ale i mnoho jiných předností... Hmmm... Ach ano! Mám to! Bude to...