1. kapitola - Famfrpálové mistrovství

686 51 22
                                    

Úvodní kapitolka ke kratšímu love story zasazeném do světa Harryho Pottera :)

Miluji dvojčata Weasleyovic a třeba si je díky mé povídce zamilujete taky a nebo zamilujete ještě o trochu víc ^^

Krásné čtení
Shana

„Pospěš si," sykla elegantně oděná dáma na svou dceru a lehce postrčila do ramene.
„Neboj se matko, místa přece máme rezervovaná, nikdo nám je vzít nemůže," opáčila znechucená dívka a obrátila své zelenohnědé oči v sloup.
Žena se na vteřinu zastavila a podívala se dívce zpříma do očí.
„Nebudu se kvůli tvé lenosti mačkat u vchodu s nějakou nečistou lůzou," vyštěkla po vteřině nadřazeného a oklepala se, jako by na ní ulpívala nějaká špína. 

Obě šlapaly dál po měkké udusané trávě do mírného kopce. Kolem nich se začínali probouzet čarodějové a kouzelnice různých národností a vylézali ze svých stanů rozesetých po celé veliké stráni. Vanessa by si je velice ráda více prohlédla, podívala se, zda nepotká někoho známého ze školy a přirozeně by také ráda nakoukla alespoň do několika z velké spousty stánků se suvenýry lemující většinu cesty ovšem matčina ruka jí neúprosně popoháněla vpřed směrem k lesíku na druhém konci kempu. Už míjeli poslední řadu stanů, když si Vanessa všimla záplavy zrzavých vlasů na dvou identických hlavách právě vycházejících z jednoho z těch nejposlednějších stanů. Za nimi se objevila další, o poznání plešatější zrzavá hlava a jakmile si dvojce žen všimla, mile se na ně usmála.
„Zdravím Alberto," zamával pan Weasley na Vanessinu matku a ta se chtě nechtě musela zastavit aby ho také pozdravila.
„Také Vás zdravím Arthure, netušila jsem, že Vás tu také potkám."
V jejím hlase zněl podtón znechucení a výsměchu. Pan Weasley ho však taktně přešel.
„Ano, ano, také jsme skoro nedoufal," pokýval hlavou a znovu se usmál, „ale měl jsem štěstí, Ludo Pytloun, jisto ho také znáte, nám pomohl sehnat lístky a tak jsme taky všichni. Tedy až na Molly, ale tu nikdy famfrpál moc nebavil."
Žena pokývala hlavou na znamení, že zmíněného muže zná ale dál se k jeho laskavosti nevyjádřila. Naopak ráda obrátila pozornost na Weasleyovu ženu.
„Vzpomínám si, že ve škole nedokázala ani létat na koštěti," odvětila paní Selwynová chladně a v koutku pečlivě namalovaných rtů se jí objevil úšklebek.
,,Dokonce mám pocit, že z něj několikrát při hodině spadla," dodala ještě. 
To pana Weasleyho lehce vyvedlo z míry.
„A to je tvá dcera?" zakoktal se lehce a pokusil se obrátit hovor jinam.

„Ano, to je Vanessa," popostrčila jí matka lehce dopředu a kloubem ruky jí dloubla do zad aby se narovnala.
Vanessa tak učinila a zaslechla smích vycházející od stanu. Smích opět patřící oněm dvěma identickým hlavám.
„To jsou dva z mých synů," oznámil pan Weasley.
„Dvojčata," dodal pyšně.
Fred a George vylezli ze stanu a postavili se co nejrovněji vedle otce.
Kromě toho, že pochopila zjevnou parodii na svou osobu se Vanessa také podivila tomu, jak jsou oba vysocí. Udivilo jí, že si toho nikdy předtím nevšimla.
„My se známe," podotkla lehce, „chodíme spolu do ročníku."
„Ale, to je hezká náhodička," zatvářil se muž potěšeně, „nechtěli byste si tedy chvíli dělat společnost? Rád bych si s tvou matkou promluvil o několika pracovních věcech."
Vanessa pohlédla na svou matku, která se zatvářila jako by jí někdo naservíroval ke snídani misku červů ale i přes to zdvořile odvětila a pokusila se o sladký úsměv.
„Ale jistě, Arthure, budu moc ráda."

Dívka pro jistotu ani na matčinu odpověď nepočkala a rychle se chopila zmateně se tvářících dvojčat za rámě a odváděla je pryč.
Jakmile byla z dohledu obou rodičů zastavila se a rychle se chlapců pustila.
„V pohodě, už můžete jít kam chcete," oznámila pevně a otočila se aby odešla.
„Co?" otočil se na ní Fred.
Alespoň si myslela, že je to Fred. Nikdy si tím nebyla úplně jistá, ale zdálo se jí že George má více přivřené oči.
„Chápu, že jste poslechli otce, ale teď už si můžete dělat co chcete," odvětila již méně jistým hlasem.
„A ták, slečinka se chtěla zbavit maminky a teď se chce zbavit i nás," pochopil George.
„Ale ne, tak to není," bránila se rychle a na tváři jí naskočil ruměnec.
„A jak tedy?" nadhodil Fred a udělal krok směrem k ní. 
Zvedla bradu a hleděla mu přímo do očí. Cítila jak jí polévá horko po celém těle.
„Vy byste se mnou přece nikam nešli," zamumlala nakonec a sklopila pohled do země.
Dvojčata se na sebe beze slova podívali a změřili se pohledem.
„Ty by jsi s ní jako někam šel?" začal George.
„No já nevím a ty by jsi šel?" opáčil Fred.
„Jak to mám vědět, co ty? Ty by jsi šel?"
„Ještě jsem se nerozmyslel. A co ty, šel bys s ní někam?"
Vanessa sledovala ten podivný rozhovor a připadala si jako Alenka v říši divů sledující Tydliteka a Tydlitáka.
„Tak já jdu, ano?" pípla potichu, aby je nevyrušila v podivné dvojčecí rozmluvě a pomalu se znovu otočila k odchodu.
„Počkej. Když už jsme tu jdeme s tebou. Provedeme tě táborem!" vykřiknul najednou George a oba se vesele rozesmáli.
Než se stačila vzpamatovat chytlo jí jedno dvojče z každé strany za ruku a zavěsili si jí do rámě. Byla proti nim skoro o hlavu menší a její černé vlasy zářili mezi záplavou zrzavé. Ale i přes šok si uvědomila jak se jí na tvář dere spokojený úsměv.

Smím prosit, pane Weasley? (HP FF)Kde žijí příběhy. Začni objevovat