Smím prosit, pane Weasley? (HP FF)

3. kapitola - Útok smrtijedů

Ahojky, 
tak dneska trochu méně humorná a více depresivní kapitolka. Doufám, že se i přesto bude líbit :)
Příjemné čtení

Shana

Jakmile lóži opustili zástupci obou zemí chytla matka Vanessu pevně za paži a nesmlouvavě jí vedla k východu. Weasleyovi už byly na cestě dolů takže Vanessa ani neměla potřebu zdržovat. Hned za ně se zařadil Lucius Malfoy s rodinou.
„Sejdeme se později Alberto," sykl muž Vanessině matce do ucha ledovým hlasem.
Paní Selwynová zvolna kývla a pozorovala přitom okolí jako by se děsila, že je někdo uslyší. Celá Malfoyova rodina je poté předešla a ostře si razila cestu skrz dav.
Vanessa ještě zaregistrovala lehce žárlivý pohled paní Malfoyové, ale jakmile si jí žena všimla opět nasadila svůj pyšný, lehce zhnusený výraz.
Dav postupoval pomalu a i Vanessině matce již docházela trpělivost. Stisk její ruky byl čím dál více bolestivý a netrpělivě podupávala nohou.
„Proč se vlastně nepřemístíme rovnou odsud?" zajímala se Vanessa protože i jí mačkanice byla značně nepříjemná.
„Kouzla proti přemisťování jsou stále aktivovaná aby mohli lépe kontrolovat pohyb hostů," odsekla matka otráveně a postoupila o další schod dolů.
„A kde to půjde?"
„Až na okraji lesa."
Vanessa si znechuceně odfrkla. Náhle pociťovala silnou únavu.
„Jak seto líbil zápas?" pokusila se alespoň o zdvořilou konverzaci.
„Nemysli si, že svůj útěk zamluvíš," zazněla ledová odpověď.
„Nemyslí, ale to neznamená, že tady musíme stát mlčky."
Matka se na ní chvíli zadívala jako by zvažovala, zda jí má odpustit nebo vrazit facku ale nakonec odpověděla.
„Čekala jsem od toho víc. Bulhaři hráli strašně. Nechápu, že postoupili do finále."
„Souhlasím," vydechla si Vanessa.
To že matka připustila konverzaci znamenalo, že trest nebude tak strašný.
„Znechutili mě, že začali faulovat, když viděli, že prohrávají."
„Tvému otci by se to jistě líbilo."
„Pravda, tátovy se vždy líbili drsné hry. Jako ta mudlovská. Jak se jen ....ano, box."
Matka semkla rty až z nich byla tenká čárka. Velice nerada slyšela o manželově slabosti pro mudlovskou hru. Představa, že čistokrevný kouzelník sledoval cokoliv mudlovského jí přišla zvrácená. Ale že i její vlastní muž... Ta vzpomínka pro ní byla jako noční můra.
„Nechci abys o tom někdy mluvila. A už vůbec ne na veřejnosti," sykla a stisk na dceřině paži ještě zesílil.
„Odpusť, jen jsem si to vybavila. Nemám s otcem tolik vzpomínek."
Stisk lehce povolil.
„To vím. Zemřel mladý."
„Ano," přitakala Vanessa smutně.
Někdy matce nerozuměla. Na jednu stranu se styděla za otcovy slabosti a za jeho toleranci k mudlům, na druhou stranu v jejích očích viděla nehraný smutek, když o něm mluvili. Jistě jí velice chyběl.

Trvalo ještě více než půl hodiny než sešli až dolů k brance a další půl hodiny, než se prodrali lesem skrz rozjařený skandující dav. Co chvíli kolem nich vyletěli zelené jiskry a ze všech stran se ozýval veselý smích a zpěv. Lidé byly zjevně se zápasem spokojeni a nejeden kouzelník oslavoval vítězství lahví medoviny či ohnivé whisky.

Paní Selwynová co chvíli procedila mezi zuby nějakou urážku na konto rozjařených kouzelníků a co chvíli zvyšovala tempo chůze. Dcera jí sotva stačila.
„Jsme tady," vydechla matka nakonec, když vyšli na prostranství tábora opět nedaleko stanu Weasleyovi rodiny.
„Chyť se mě," zavelela a jakmile se jí dcera pevně chytila přemístila se.

„Fuj, nikdy si na přemisťování nezvyknu," ulevila si Vanessa jakmile přistály na trávníku před branou jejich rodinného sídla nedaleko Londýna.
„Nestěžuj si, taky jsem tě mohla nechat přespávat venku ve stanu," spražila jí matka a odemkla zabezpečovací kouzla několika mávnutími hůlkou.
Vanessa otočila oči v sloup avšak nedovolila si nic říct aby matku více neprovokovala.
Obě mlčky vešli dovnitř, popřály si dobrou noc a odešly do svých pokojů. Vanessa šla okamžitě do postele, ale i přes její únavu spánek nepřicházel. Myslela na uplynulý den, na nenadálé laskavé chování dvojčat a na zábavu jakou sis nimi užila. Myslela i na to, jak by se matka tvářila, kdyby o tom věděla. A v neposlední řadě myslela na to, jak George zrudl, když se k němu přitiskla aby mu připnula růžici irského týmu. Jak smutně se zatvářil, když se s ní loučil. Při tom pomyšlení se jí samovolně objevil na tváři úsměv a líce dostali lehký ruměnec.
Když se spánek se ani po půl hodině nedostavil rozhodla se vstát a uvařit si čaj. Matka by jí vynadala, že na takovou věc nezavolá domácího skřítka, ale Vanessa je nepovažovala za otroky, kteří pro ní musí být v pohotovosti i v noci a tak sešla ze svého pokoje dolů po schodech, kde byla kuchyně. Než tam však došla uviděla něco zvláštního. V obývacím pokoji naproti kuchyni se svítilo a byl slyšet hluk. Zpozorněla a dál postupovala opatrněji a po špičkách aby zloděje nevyrušila. Dveře do pokoje byly pootevřené takže si k nim potichu stoupla a nahlédla dovnitř škvírou. Uvnitř se pohybovala vysoká postava oděná do černého pláště s kapucí. Do obličeje jí ale neviděla jelikož postava stála zrovna zády u knihovny. Vanessa zauvažovala co má dělat. Připravila si do ruky hůlku a zvažovala jaké kouzlo použít. Nadechla se a konečně se odhodlala vrazit dovnitř když se postava otočila a lustr jí osvítil tvář. Byla to matka. Vanessa s úlevou spustila hůlku a chtěla v klidu vejít ale vzápětí se zarazila.