Saw 2: Jsem zpět

Kapitola 3 *Christopher*

Probudil jsem se a cítil se mírně dezorientován. V puse jsem měl vyschlo. Jak by se mi teď ta voda hodila. Rozhlédl jsem se kolem sebe, všude kolem mě byla tma. Absolutně nic jsem neviděl. Chtěl jsem udělat krok vpřed, ale něco mě zarazilo. Hudba linoucí se z reproduktorů. Pozorně jsem se zaposlouchal, byla to příjemná melodická hudba, jejíž tóny měly uklidňující účinky. Jen jsem tam tak stál a poslouchal. Pak mi ta hudba něco připomněla...

O PÁR LET DŘÍVE...

Seděl jsem u baru a popíjel, rád bych řekl že jsem byl šťastný ale opak je pravdou. Já nepopíjel, já chlastal. Házel jsem do sebe jednoho panáka za druhým, musel jsem ten žal v sobě uhasit.
Žal. Zajímavé slovo, vlastně jsem se necítil nějak extrémně smutně. Byl jsem naštvaný. Nedávná příhoda mi ukázala, že i někdo, jako já, se může spálit. Nikdo není neomylný, ani já ne bohužel.
A tak jsem tedy seděl a házel do sebe pití, jako by  nebylo nic  snazšího. Pozoroval jsem lidi kolem sebe. Všichni vypadali tak šťastně, ale co je vlastně štěstí? Opravdu šťastní lidé by nevysedávali v takovém pajzlu, kde jsem se shodou okolností vyskytoval i já.
Přestal jsem se dívat kolem sebe a začal se soustředit na jednu z mnoha věcí, co v mém životě ještě mělo smysl. Hudba. Zaposlouchal jsem se do melodické hudby, která se pomalu linula z reproduktorů. V mžiku jsem byl na nohou a chystal  se odejít.
"Stůj!" zahřměl za mnou hlas.
Ohlédl jsem se a spatřil mladého muže, který s rukama založenýma na hrudi stál a pozoroval mně.
"Co je," žblebtl jsem opilecky.
Muž se zasmál a řekl : "Tady se musí platit, víte,"
Zamračil jsem se na něj. "Já jsem Vik-Viktooor," snažil jsem se vypadat hrdě, ale měl jsem v sobě snad litr alkoholu.
"Ahoj Viktore," usmál se na mě. To je to poslední co jsem si pamatoval.

SOUČASNOST...

Okamžitě se mi vybavila dávná vzpomínka. Mohlo to být kolik, 5-6 let? Je tomu už dávno, kdy jsem tuhle hudbu slyšel naposledy. Okamžitě mě přepadl špatný pocit.
"Christophere? Chrisi ?!" zavolal jsem do prázdna. Ozvěna po mě opakovala, snad chtěla abych si vzpomněl? Místností se rozlilo světlo, hudba utichla. Zamrkal jsem a náhle mě polil studený pot. Stál jsem na malém betonovém plácku uprostřed ničeho. Přitiskl jsem se ke zdi, ta jediná mi dávala pocit bezpečí, protože všude okolo byla hluboká, zatím jsem nevěděl jak moc hluboká, ale něco mi říkalo že moc, bezedná jáma. Stál jsem ve výši 20 metrů. Kolem mne jen samé traverzy a můj betonový plác. Světlo ubralo na intenzitě a já se mohl pořádně rozhlédnout. Ano, pode mnou byla skutečně pořádná díra. Necelých pár desítek metrů se ode mne něco zalesklo, něco co vyselo na provázku. Ačkoliv jsem se opravdu snažil zaostřit tak, abych poznal o co jde, nepodařilo se mi to. I brýle byly bohužel nedílnou součástí mého života.
Avšak přeci jen jsem něco zbystřil. Přímo naproti mě byla na zdi obří plazmová televize.
Párkrát jsem zamrkal, ale ne, můj zrak mě nešálil, byla to moje televize! Na 100%, protože stejně jako tuhle, moji televizi zdobil v levém spodním rohu obří samolepka mé společnosti, Concorde.

O PÁR LET DŘÍVE...

Probudil jsem se v posteli, ale nebyla má. Vylétl jsem do sedu. Dlouho se mi nestalo, že bych se tak moc opil, abych si nepamatoval co se stalo.
"Dobré ráno," ozval se mužský hlas. Ten hlas mi byl povědomý.
"Co tu děláte?"
Muž se usmál. "Vy si to nepamatujete?"
Nepatrně jsem se zachvěl, opravdu jsem neměl rád když mi někdo nadhazoval, že ví víc než já.
"Ne, tak kdo jste a co chcete?!"
"V klidu, jsem Christopher, Christopher Neumann. Říkejte mi Chrisi,"
"Co se stalo?"
"Včera jste byl v mé hospodě, opil jste se tam tak moc, že jste mi nejdříve chtěl odejít bez placení a pak jste mi doslova padl do náruče," zachechtal se muž.
Zamračil jsem se.
"Mimo to, Viktore, jsem za vás zatáhl účet a nenechal vás tam ležet na zemi,"
"Odkud znáte mé jméno?!"
"Včera jste se mi sám představil, můj milý."
"Dobrá, tak tedy děkuji. A teď byl by jste tak hodný a zavolal mi taxíka, samozřejmě vše uhradím,"
"Ale ne, to není nutností," s těmito slovy se vydal ke dveřím. "A Viktore?"
Vzhlédl jsem k němu.
"Váš taxi je již zde,"

SOUČASTNOST

Televize se rozsvítila. Chvíli jsem pozoroval svoji pozici, moc strategická tedy nebyla.
Pak mě upoutala televize. Ukazovala nějakého muže, který seděl přivázaný na židli uprostřed místnosti, na hlavě měl onu pověstnou masku. V tu chvíli mi něco došlo. Zaprvé, tu masku jsem dobře znal, viděl jsem ji před nedávnem v televizi a s ní i oběť, u které nebylo poznat, zda se jednalo o ženu či muže, až tak byla znetvořena. A za druhé, toho muže jsem moc dobře znal.
Byl to Christopher.